Ochrana lesa - typy poškození

Nedílnou součástí práce lesníka je ochrana lesa od jeho založení až po jeho smýcení. Ochranou lesa se rozumí především jeho výchova a péče o něj, aby se eliminovaly všechny škodlivé vlivy, které by mohly lesní porosty poškodit nebo zcela zničit. V dnešní době jsou znalosti ochrany lesa, tedy především je známa biologie všech škůdců a jsou popsány meteorologické modely, na velmi vysoké úrovni.^[1]

V České republice v naprosté většině převažují kulturní lesy vysazované a pěstované v posledních 150 letech především pro uspokojení zvyšující se spotřeby dřeva jako zdroje důležitého materiálu. Les jako ekosystém má velmi specifické vlastnosti. Neznalost těchto vlastností stejně jako neznalost nároků jednotlivých dřevin vedlo k rozsáhlým přeměnám lesních porostů. Z přírodních smíšených lesů se staly porosty monokulturní (monokultura) s více než 50% zastoupením smrku.

Počáteční nadšení rychle vystřídalo poznání toho, že tyto lesy ve větší míře a častěji podléhají různým klimatickým pohromám a že jsou více napadány hmyzími škůdci. Lesníci záhy pochopili, že musí vytvořit systém ochrany lesa, který by tomuto zabránil. Vznikla tak nová lesnická disciplína, ochrana lesů. Ochrana lesů během svého dlouholetého vývoje vytvořila efektivní postupy, díky kterým bylo možné kalamitám předcházet nebo je zachytit v samotném začátku. Vitalita a odolnost potenciálu lesů byla snížena také antropickými škodlivými vlivy, jako jsou požáry, těžba nerostů, vandalismus, necitlivé hospodaření, a antropogenními škodlivými vlivy, jako jsou průmyslové emise a automobilová doprava.^[2]

Poškozování lesů abiotickými činiteli

K největším kalamitám u nás docházelo vždy především působením abiotických (abiotický faktor) škodlivých činitelů (větru, sněhu, námrazy, ledovky, sucha, mrazu). Lesy byly kalamitami narušeny již v 19. století. Poslední zbytky původních pralesů na Šumavě zničily kalamity kolem roku 1870. Snad největší větrné kalamity způsobily ničivé orkány v letech 1740, 1786, 1833. Škody větrem jsou však zdokumentovány již ve 12. století na Šumavě, ve 14. století na Chebsku a v 11.–17. století v Krušných horách. Frekvence velkých větrných kalamit (nad 1 mil. m³) má stále zrychlující trend. V letech 1740–1840 byl interval kalamit 33 roků, v letech 1841–1940 byl interval kalamit 22 roků a v období 1941–2000 již jen 10 roků. Význačné větrné kalamity byly v letech 1929, 1955, 1976, 2002, sněhové a jinovatkové v letech 1930, 1939, 1967, 1979.^[3]

Poškozování lesů imisemi

Největší škody na lesích způsobily do 50. let 20. století klimatické vlivy. Poté začalo hrozit lesům největší nebezpečí od průmyslového znečištění ovzduší. Působením imisí dochází nejen k přímému ničení lesních porostů, ale škodlivě jsou ovlivňovány i veškeré půdní procesy. Navíc poškození půd má dlouhodobý charakter a bude se projevovat ještě dlouho po odeznění přímého vlivu imisí různými poruchami ve výživě stromů.

Nejznámější imisní kalamitou v našich zemích a patrně i v rámci Evropy je imisní kalamita, která postihla severovýchodní Krušnohoří, ale také Jizerské hory. V absolutním množství kulminovaly škody imisemi v letech 1978–1985, kdy nahodilé těžby dosahovaly 60–90 % celkových ročních těžeb. V Krušných horách se celkem odlesnilo 52 000 ha území, na němž byly vysázeny porosty náhradních dřevin. Po odsíření většiny tepelných elektráren v první polovině 90. let produkce imisí významně klesla, což se téměř okamžitě projevilo zlepšením zdravotního stavu lesních porostů.

Avšak počáteční euforii z tohoto výsledku zmrazila dlouhodobá inverzní situace v Krušných horách v zimě 1996/1997, kdy došlo k obrovské koncentraci imisí a dramatickému poškození mladých smrkových porostů. Tato epizoda je symptomatická i do budoucích let. Stačí určitý klimatický výkyv ve spojení s dalšími vlivy (sucho, nedostatek živin v půdě) a oslabené porosty mohou začít opět odumírat. S rozvojem automobilismu se objevilo poškození porostů zplodinami výfukových plynů, především oxidy dusíku.^[4]

Poškozování lesních porostů biotickými činiteli (biotický faktor)

Mezi lesnicky nejvážnější škůdce jehličnatých smrkových porostů patří: bekyně mniška, obaleč modřínový, ploskohřbetka smrková, pilatka smrková, lýkožrout smrkový, lýkožrout severský, lýkožrout lesklý, lýkožrout menší, lýkohub matný. Na borovici škodí lýkožrout vrcholkový, lýkohub sosnový, lýkohub menší a klikoroh borový. Listnáče jsou hmyzími škůdci poškozovány mnohem méně, a pokud k tomu dojde, tak obvykle bez fatálních následků.

Mezi vážnější patří obaleč dubový. Za jistých podmínek mohou v mladých lesních kulturách škodit i hlodavci. Historicky vzato způsobila na lesních porostech bekyně mniška větší škody na našem území než lýkožrout smrkový. Díky poměrně lehčímu způsobu obrany a ochrany příslušných porostů byl problém s bekyní mniškou vyřešen pomocí leteckých postřiků již během první poloviny dvacátého století.

Zhoršení zdravotního stav u lesních dřevin, snížení jejich odolnosti a nedostatek srážek má za následek rozvoj houbových patogenů. Mezi ně patří václavka obecná, sypavka borová, grafióza jilmů, rez jehlicová, rez sosnokrut, padlí dubové, skotská sypavka douglasky. Houbové choroby se v našich lesích začaly objevovat ve vzrůstajícím měřítku v souvislosti se změnami druhové skladby. Na jejich šíření má také vliv globalizace světového obchodu, kdy jsou různé druhy patogenů přenášeny z kontinentu na kontinent. V novém prostředí, které nemá obranné mechanismy, mohou způsobit nedozírné škody. Proto se zavádějí různá fytokaranténní opatření, mající zamezit dovozu osiva, sazenic a dřeva s těmito organismy.^[5]

Škody zvěří

Škody zvěří působené na lesních porostech okusem, loupáním a ohryzem patří svým rozsahem stále k největším a historicky nejstarším škodlivým vlivům. Nejvyšší podíl na poškození má zvěř jelení, mufloní a jelena siky. Menší měrou se podílí zvěř srnčí a daňčí. Rovněž škody černou zvěří nejsou zanedbatelné. Pokud chceme výrazněji změnit druhovou skladbu našich lesů a zlepšit jejich zdravotní stav, je bezpodmínečně nutné uvést do souladu početní stavy zvěře a současnou úživnost lesních ekosystémů.^[6]

Ekosystémové pojetí ochrany lesů

Stejně tak jako se postupem doby vyvíjelo poznání o původcích poškozování lesů od jednotlivých škodlivých činitelů až po celkový zdravotní stav lesních dřevin a lesních ekosystémů, vyvíjely se a zdokonalovaly také praktické metody ochrany lesa od jednotlivých izolovaných zásahů až po celkovou komplexní péči o zdravotní stav lesů. Současná koncepce ochrany lesů je zaměřena na integrovanou ochranu, na integrované zvládání či ovládání škodlivých činitelů a plně respektuje zákonitosti, jimiž se řídí vzájemné vztahy a fungování lesních ekosystémů.

Zcela nové směry v ochraně lesů byly nastoupeny studiem sémiochemikálií, tzv. feromonů. V roce 1959 bylo poprvé zjištěno chemické složení sexuálního feromonu u bource morušového a v pozdějších letech i u bekyně velkohlavé. Chemické složení feromonů v současné době známe u více než 1500 hmyzích druhů. Tyto poznatky jsou využívány k chemické syntéze a k výrobě feromonů pro potřeby signalizace a kontroly škůdců. Boj proti lýkožroutu smrkovému si dnes již nelze představit bez využití agregačních feromonů (agregační feromon) a stejně tak monitorování populační hustoty řady hmyzích zejména motýlích škůdců jako bekyně mnišky, bekyně velkohlavé, obaleče modřínového a mnoha dalších. Ochrana lesů tak získala významnou kontrolní a signalizační metodu.

Současné ekosystémové pojetí ochrany lesů vyúsťuje v komplex integrované ochrany, jejíž koncepce byla odezvou na velkoplošné a nadměrné používání pesticidních přípravků.

Komplex integrované ochrany má tyto hlavní zásady:

1. Škůdce nesmí být posuzován izolovaně, ale jako součást ekosystému.
2. Obranná opatření musí být realizována v takovém rozsahu, aby populační hustota škůdce byla snížena pod hranici hospodářské škodlivosti. Účelem integrované ochrany není totální likvidace škůdce.
3. Všechna opatření nesmějí podstatněji zasáhnout do komplexu vztahů ochraňovaného ekosystému.

Integrovaná ochrana si klade za cíl komplexním postupem zabránit přemnožení škůdce a překročení prahu jeho hospodářské škodlivosti. Postupuje proti škůdcům tedy i v době latence (doba latence), zatímco až doposud se bojovalo proti škůdcům v době jejich gradace (doba gradace). Obdobná koncepce se hledá a propracovává i v ochraně proti původcům infekčních chorob, především proti houbovým patogenům.^[7]

Zdravotní stav lesů

Existuje jeden historický lesnický omyl, a to sice, že zdravotní stav lesů a kvalita jejich porostů se od raného středověku stále zhoršuje. Zdravotní stav lesů se posuzuje dvěma způsoby – pozemním šetřením a analýzou kosmických snímků. Při pozemním šetření, které se provádí od roku 1986, má největší význam informace o defoliaci (defoliace) (odlistění), která je způsobena především vlivem nepříznivých změn prostředí lesních ekosystémů v důsledku dlouhodobého a nadměrného znečištění ovzduší různými škodlivinami.

Analýza kosmických snímků ukazuje, že změny zdravotního stavu mají regionální charakter a jsou značně diferencované. Dochází dnes jednak ke zhoršení, ale na druhé straně ke zlepšení zdravotního stavu lesů v určitých oblastech. Obecně lze konstatovat, že se zhoršuje zdravotní stav lesů v nižších nadmořských výškách. Ve vyšších polohách je stav stabilizovaný, s výjimkou Orlických hor a hraničních hřebenů Šumavy. Trvale zhoršený stav vykazují lesy v Krušných horách. Podstatnou roli kromě rozložení imisí a biotických škůdců hrají klimatické vlivy, zejména úhrny a rozložení ročních srážek a teplot, které jsou v posledních letech dosti nepříznivé.[8