Obojživelníci a plazi - úvod do tématu

Obojživelníci a plazi patří společně s rybami do skupiny tzv. studenokrevných obratlovců, což znamená, že se jejich tělesná teplota řídí teplotou okolního prostředí. Tato skutečnost přímo ovlivňuje období jejich roční aktivity, které se omezuje pouze na teplejší dny od konce března do druhé poloviny října. Neznamená to, že se s žábou či hadem nesetkáme v přírodě mimo toto období. Jedná se však pouze o ojedinělá pozorování během teplého předjaří nebo pozdního podzimu. V zimním období obojživelníci ani plazi neaktivují.

Obojživelníci a plazi se na Zemi objevili v dávném pravěku během druhé poloviny prvohor. Starší z obou skupin jsou obojživelníci, jejichž předkové patřili k prvním obratlovcům, kteří začali pronikat na souš. Obojživelníky rozdělujeme do třech základních skupin (řádů). Jsou to tzv. beznozí (červoři), ocasatí (např. mloci) a bezocasí (žáby).

Z celkového počtu necelých 6 000 druhů obojživelníků žijících na planetě, je na našem území v současnosti popsáno dvacet jedna druhů, z toho osm zástupců z řádu ocasatých a třináct druhů žab. Tělo obojživelníků je na rozdíl od plazů pokryto propustnou kůží, která je schopna vstřebávat ze svého okolí vodu či produkovat různé hleny a sekrety. Kostra obojživelníků je částečně chrupavčitá. Obojživelníci jsou, podobně jako ryby, závislí svým vývojem na vodním prostředí. Jejich vajíčka nemají pevný obal, který by zárodky chránil před vysycháním, a tak musí své snůšky odkládat přímo do vody nebo jim přísun vody zajistit.

Ve vodě se také vyvíjejí jejich larvy (larva). Larvám žab častěji říkáme pulci. Během vodní fáze vývoje dýchají pulci žábrami a pohybují se plaváním pomocí ocasu s ploutevním lemem. Pulci u nás žijících druhů obojživelníků se líhnou z vajíček nakladených do vody a jsou beznozí s třemi páry vnějších žaber. Výjimku tvoří larvy mloka skvrnitého, které část svého vývoje prodělávají ve vajíčkách v těle samice a poté se rodí plně vyvinuté se všemi čtyřmi končetinami.

Pulci žab se na první pohled liší od larev ocasatých obojživelníků a částečně odlišný je i jejich vývoj. Vnější žábry u žabích pulců brzy zmizí a dýchání ve vodním prostředí zajišťují žábry vnitřní, kdežto vnější keříčkovité žábry čolků a mloků během života larvy mohutní a sílí a jsou na první pohled nepřehlédnutelné. Pulcům žab se také navenek objevují nejprve zadní nohy, kdežto larvám čolků nejdříve přední. Rozdílný je i tvar hlavy a čelistí. Hlava žabího pulce má s žábou na pohled pramálo společného. Jeho drobná ústa připomínají více tlamku rybky nežli dravé žabí čelisti a slouží k přijímání drobné potravy rostlinného či živočišného původu.

Larvy našich ocasatých obojživelníků se svým rodičům podobají mnohem více. Jejich těla mají podobnou stavbu jako u dospělců stejně jako tvar jejich čelisti, které jsou od počátku vývoje larvy určeny k lovu a příjmu živočišné potravy. Konečnou fázi vývoje larev obojživelníků nazýváme metamorfóza čili přeměna, během které mají larvy vyvinuty čtyři plně funkční končetiny, jejich zmenšující se žábry přestávají plnit svůj účel a larvy začínají dýchat plícemi. Postupně se jim redukují ploutevní lemy na hřbetě i na ocase. Pulcům žab se navíc přeměňuje stavba hlavy a čelistí a ocas zmizí úplně. Po dokončení metamorfózy se mladí jedinci podobají dospělým a opouštějí vodní prostředí. Všichni naši obojživelníci se živí živočišnou potravou a většina z nich žije mimo období rozmnožování mimo vodu.

Plazi již na vodním prostředí závislí nejsou, i když ho některé druhy s oblibou osidlují. Tuto živočišnou třídu zjednodušeně rozdělujeme do čtyř základních skupin (řádů). Jsou to krokodýli, želvy, řád šupinatých a haterie. Mezi plazy šupinaté řadíme hady, ještěry a dvouplazy. V české republice se vyskytují pouze zástupci hadů, ještěrů a dva druhy želv. Krokodýli a dvouplazi obývají teplejší části planety a haterie žije pouze na Novém Zélandu.

Na světě je popsáno takřka 8 000 druhů plazů. V naší přírodě se můžeme setkat s pěti druhy hadů, šesti druhy ještěrů a již zmiňovanými dvěma druhy želv. Tělo plazů je pokryto suchou pevnou kůží, která zabraňuje vysychání plazího těla a chrání ho před nepříznivými vlivy vnějšího prostředí. Kůže hadů a ještěrů je pokryta šupinami, želvy mají navíc většinu těla chráněnou krunýřem. Typickými znaky hadů jsou dlouhé beznohé štíhlé tělo pokryté šupinami, široce roztažitelné čelisti a rozeklaný stále kmitající jazyk.

Všichni hadi včetně u nás žijících druhů se živí živočišnou potravou, kterou polykají vcelku. Vejce hadů jsou chráněna kožovitým pružným obalem. Některé druhy rodí živá mláďata. Např. užovka hladká je vejcoživorodá (vejcoživorodost - ovoviviparie). Zmije obecná, náš jediný jedovatý had, rodí také živá mláďata. V jejím případě se však jedná o přechod mezi vejcoživorodostí a živorodostí, kdy je zárodek ve vaječném obalu v těle samice vyživován jakousi primitivní placentou.

Také naši ještěři mají tělo chráněné šupinatou kůží, šupiny jsou však mnohem jemnější než u hadů a ve spodních partiích nejsou přeměněny v typické podlouhlé břišní štítky. Trup většiny našich jěštěrů je vybaven čtyřmi končetinami, ale je na rozdíl od pružných hadích těl o poznání tužší, a to i v případě, že se jedná o beznohé slepýše, které si stále mnoho lidí plete s hady. Společným znakem našich ještěrů je odlomitelný ocas (tzv. kaudální autotomie), který má schopnost částečné regenerace. Naši ještěři kladou kožovitá vejce, která zahrabávají do vhodných substrátů. Ještěrka živorodá a oba naši slepýši jsou vejcoživorodí. Potrava našich jěštěrů je převážně živočišná, ale některé druhy ještěrek se mohou živit např. přezrálým ovocem.

Obojživelníci a plazi patří nejen v naší přírodě k silně ohroženým živočichům. Mají vyhraněné nároky na kvalitu biotopu a jsou velmi málo přizpůsobiví. Mnohdy i nepatrná změna v jejich přirozeném prostředí vede k vymizení celé populace. Díky skrytému způsobu života, lidskými měřítky chápanému nevábnému vzhledu a jedovatosti některých druhů nepatří jmenované skupiny ani mezi obecně populární, což značně ztěžuje snahu o jejich případnou ochranu.

 

Zdroj

  1. ZWACH, I. Obojživelníci a plazi České republiky. Grada, 2008. ISBN: 978-80-247-2509-3