Lýkožrout smrkový (kůrovec) – Ips typographus

Lýkožrout smrkový – Ips typographus (Linnaeus, 1758)

Lýkožrout smrkový – Ips typographus (Linnaeus, 1758) je brouk z čeledi nosatcovitých, podčeledi kůrovcovitých (ještě nedávno měla tato podčeleď statut samostatné čeledi). Je to válcovitý černohnědý brouk 4–5,5 mm velký. Prohlubenina na zádi krovek je matně lesklá, jemně tečkovaná, po stranách se čtyřmi páry zoubků, horní dva jsou malé, třetí je největší, před špičkou rozšířený, a čtvrtý opět malý. Na krovkách jsou zřetelné rýhy, mezirýží jsou netečkovaná. Na celém těle jsou dlouhé, odstálé, řídké, žluté chloupky. Mezi samcem a samicí jsou pouze minimální morfologické rozdíly. Larva je bílá, beznohá, rohlíčkovitě prohnutá, v posledním stádiu 5–6 mm dlouhá. Vajíčko je téměř 1 mm velké, bílé.⁶

Lýkožrout smrkový je sekundární škůdce, který přednostně napadá čerstvě odumřelé stromy nebo stromy silně oslabené. Teprve v případě nedostatku takového materiálu může napadat i zdánlivě zdravé stromy. Přitom úspěšně využívá agregační feromony (agregační feromon). Jsou dvě teorie, jak brouci napadají stromy.⁷ První teorie předpokládá, že pionýrští brouci jsou schopni rozeznat oslabené jedince, na které nalétávají, a které pomocí vylučovaní agregačních feromonů obsazují. Druhá teorie naopak předpokládá, že pionýrští brouci (pionýrský brouk) nalétávají na libovolné smrky, které na základě vylučování primárních atraktant rozpoznají od jiných dřevin. Napadené stromy se brání a pionýrské brouky zalévají pryskyřicí. Více vitální stromy zalijí pryskyřicí více jedinců než méně vitální. Tím dojde k tomu, že na méně vitálních stromech jsou přeživší brouci schopni začít dříve produkovat agregační feromony, které iniciují hromadný nálet nejen na napadený strom, ale po jeho obsazení i na stromy sousední. Agregační feromon začne brouk produkovat přibližně jeden den po napadení stromu (pokud přežije), tj. po vyhlodání snubní komůrky.

Na stromy jako první nalétávají samci. Ti vyhlodají snubní komůrku a začnou produkovat agregační feromony, kterými „oznamují“ dalším samcům, že je zde vhodné prostředí pro další rozvoj, a současně lákají samice za účelem páření. Po spáření začnou samice, kterých je 1–3 (vliv na počet samic má mimo jiné fáze gradačního cyklu), vytvářet matečnou chodbu, kde do bočních zářezů na obě strany kladou vajíčka – každá samice jich může vyklást až 60, s kolísáním od 20 do 100.^6,15 Hlodání matečné chodby trvá přibližně 7–10 dnů.8 Po vykladení se z vajíček přibližně po 7 dnech líhnou larvy, které začnou kolmo na matečnou chodbu hlodat larvální chodby, kde se živí lýkem, příp. i podhoubím některých hub.⁶ Během svého vývoje prochází třemi instary, tzn., že se dvakrát svléká (chitinová pokožka, která je jakousi „vnější kostrou“, se nezvětšuje, takže ji během svého vývoje musí „vyměnit“). Vývoj larvy je významně ovlivněn teplotou, uvádí se, že může trvat od 1 týdne až po 8 týdnů, v průměru pak kolem 40 dnů.^6,15 U přezimujícího stádia to může být i několik měsíců. Larva pod kůrou aktivuje při teplotách nad 8,3°C, takže většinou stihne dokončit svůj vývoj před nástupem zimy nebo přezimuje jako larva a vývoj dokončí časně zjara, před vyrojením.¹¹ Po dokončení svého vývoje se larva zakuklí na konci larvální chodby v kukelní komůrce. Přibližně po 7 dnech se z kukly vylíhne brouk, který je v počátku bílý, postupně zežloutne a následně dál tmavne až do konečného černohnědého zbarvení. V průběhu dospívání prodělávají zralostní žír (nebo také úživný žír), kdy vyžírají zbytky lýka mezi již dokončenými larválními chodbami, který trvá až 3 týdny.⁶ Pouze výjimečně, při nedostatku potravy při velmi intenzivním napadení, mohou zralostní žír prodělat i jinde – přelétávají např. i na pařezy, zbytky po těžbě, čerstvě odumřelé stromy apod. Po dokončení svého vývoje se prokousají kůrou, čímž vytvoří výletový otvor (nebo mohou využít i výletový otvor, který je mu blízký a to díky svému pozitivnímu fototropismu).

V průběhu vývoje vzniká na stromě typický požerek, který je jednoramenný až tříramenný (podle počtu samic). Matečné chodby jsou rovnoběžné s podélnou osou kmene. Od snubní komůrky jdou oběma směry, tj. k patě a vršku stromu (u jednoramenného požerku pouze jedním, libovolným směrem). U tříramenného požerku jdou dvě matečné chodby souběžně jedním směrem v relativně malém rozestupu.

Rojení začíná obvykle v druhé polovině dubna. Je závislé na průběhu počasí, může začít dříve či později, je-li naplněna jistá teplotní hranice, např. suma efektivních teplot musí dosáhnout hodnoty 145 a vrcholí při hodnotě 185–195 ⁹, což potvrzuje i Zumr.¹⁴ Pak však byla navýšena až na hodnotu 334–365.^1,11 Druhá možnost, v současnosti více používaná, je dosažení hodnoty stupňodnů, která musí dosáhnout výše 557.² Současně musí být vhodné letové podmínky, tzn., že teplota je kolem 16°C.⁹ Začátek rojení je tak ovlivněn expozicí, avšak hlavně nadmořskou výško, kdy může dojít i k měsíční prodlevě v začátku rojení. Aktivní let probíhá při teplotách 14–39°C, s optimem kolem 29°C.¹³ Lobinger uvádí optimum při teplotách 22–26°C.⁵ Při teplotách nad 40°C se u dospělce projevuje strnulost a nad 50°C hyne.³ Dříve se uvádělo, že má dvě generace do roka, ve vyšších polohách pouze jednu. V posledních letech je však běžné, že má dvě generace do roka prakticky všude, v teplejší lokalitách a nižších polohách pak tři, což vyplývá i ze sledování projektu KŮROVCOVÉ INFO.^12,13 Druhé rojení tak zpravidla začíná na přelomu června a července, je rozvleklejší, protože se projevují různé faktory na rychlost vývoje (teplota, expozice, zastínění, postupné kladení vajíček, které může být přerušeno, sesterské přerojování apod.) Třetí pak, pokud k němu dojde, začátkem září. Kůrovci již nestihnout dokončit svůj vývoj, avšak až do teploty 7°C se jsou larvy schopny pod kůrou vyvíjet.^3,10 teprve při nižších teplotách se vývoj zastavuje. Co nestihnou na podzim, dokončí na jaře, proto je jarní rojení tak masové.

Lýkožrout smrkový u nás napadá zpravidla smrky starší 60 let, avšak v případě přemnožení může napadat i mladší stromy, výjimečně dokonce i mlaziny a zaznamenán byl i nálet na jiné dřeviny – borovici, blatku, kleč, modřín.^4,6 Obsazuje především spodní, silnější část kmenů, se silnější kůrou. Obvykle napadá místa, kde se objevil již v minulém roce, např. po polomech apod., dále osluněné stěny. V době přemnožení však napadá i zastíněné stromy uvnitř porostů.

Společně s lýkožroutem smrkovým se vyskytuje především lýkožrout severský – Ips duplicatus Sahl., který obsazuje horní část kmene, ale může napadat stromy i samostatně, zejména ty mladší. Obdobně lýkožrouta smrkového doprovází i lýkožrout menší – Ips amitinus (Eichh.), který byl do jisté míry vytlačen právě lýkožroutem severským. Často se s těmito druhy ještě vyskytuje lýkožrout lesklý – Pityogenes chalcographus (L.), který napadá nejslabší část kmene včetně větví, avšak může se vyskytovat po celém kmeni ve „volném“ prostoru. Může napadnout samostatně i celý strom nebo pouze jeho korunovou část. Častý je také v mladých porostech – tyčkovinách a tyčovinách.

Lýkožrout smrkový patří ve střední a severní Evropě k nejvýznamnějším škůdcům, jak představuje přehled jeho kalamit u nás i v zahraničí. Způsobuje rozsáhlá poškození. Potenciálně dalším významným škůdcem, který je schopen způsobit ještě rozsáhlejší škody je bekyně mniška. Ostatní škůdci jsou sice také významní, ale zpravidla spíše lokálně nebo časově omezeně.