Polabí
Geografické členění
Polabí zahrnuje úvaly při Labi a dolním Poohří a plošiny nebo tabule okrajových pásem. Náleží k němu i Pražská kotlina s malou rozlohou lesů. K úvalům v údolí Labe patří i Pardubická kotlina (200 až 250 m n. m.), kde je nejvyšším místem vypreparovaný vulkanický suk Kunětické hory (295 m n. m.), a terasové náplavy jsou kryty vátými písky vytvářejícími často přesypy. Dále Nymburská kotlina, která je rozsáhlou sníženinou středního Polabí; Mělnická kotlina při soutoku Labe a Vltavy (156 m n. m.), kde jsou význačným prvkem váté písky, a Terezínská kotlina s podobným reliéfem. Dolní Poohří tvoří křídová pahorkatina Klapská a křídová tabule Perucká, která výrazně přechází do třetihorní Žatecké pánve.
K jižnímu okrajovému pásmu patří Podřipsko, což je křídová, převážně opuková plošina, hojně krytá terasami a sprašemi, obklopující čedičovou kupu Říp (459 m n. m.). Brandýskou kotlinu tvoří spraše, křída a břidlice, které přecházejí do Pražské kotliny. Českobrodskou kotlinu a Chrudimské Polabí představují slíny a spraše. Severní okrajové pásmo, k němuž patří kromě Mělnicko–jizerské plošiny zejména rozsáhlá soustava plošin označovaná jako Boleslavsko–hradecké Polabí, tvoří jednak slínové plošiny (Nymburská, Chlumecká, Mladoboleslavská), jednak sprašové (Jičínská, Bydžovská) a písčité plošiny (Loučeňská), které přecházejí do pahorkatin. Geografické členění je tedy poměrně složité, a proto se často používá zjednodušené fytogeografické členění na tyto okrsky:
Okrsek lužních lesů v rovinatém území labské nivy (a přítoků Labe) o šíři dva až 20 kilometrů na usazeninách Labe se středně těžkými naplavenými lužními půdami je charakterizován lužními lesy s mrtvými až zanesenými rameny. Typickým útvarem jsou vápnité slatiny – černavy.
Okrsek písčitých teras a vátých písků leží v rovině labské nížiny ve výšce 180 až 220 m n. m., bývá široký 10 až 20 kilometrů a jeho podkladem jsou písčité terasy a váté písky s původními borovými lesy.
Okrsek slinitých půd na severovýchodě středního Polabí má mírně zvlněný až rovinatý reliéf mezi 230 až 280 m n. m. a jeho podklad tvoří vápnité horniny české křídy, na nichž převažují středně těžké slinovatky. V přirozených lesích převládaly lipové (subkontinentální) doubravy.
Pahorkatina lemuje polabskou nížinu s mírně zvlněným terénem (200 až 300 m n. m.), na sprašových půdách je typická „řepařská“ bezlesá krajina, kde byly kdysi rozšířeny bohaté habrové doubravy, ovlivňované již pravěkým člověkem.
Voda a klima
Hydrograficky patří Polabí k povodí Labe a Ohře. Systém tekoucích vod i rybniční soustava jsou dosti bohaté. Část území je zahrnuta do chráněné oblasti přirozené akumulace vod Severočeská křída a Východočeská křída. Převládá klima s dlouhým, teplým a suchým létem, krátkou, mírně teplou, suchou až velmi suchou zimou, s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. Klimatický okrsek je teplý, mírně suchý, v západní části suchý, ve východní mírně vlhký. Průměrná roční teplota se pohybuje v rozmezí 7,5 – 9,1 oC a roční srážkový úhrn mezi 480 a 700 mm.
Historie oblasti
Polabí je ze všech oblastí nejvíce poznamenáno a přetvořeno dlouhodobým lidským vlivem. Prvními osídlenými místy zde byly písečné přesypy ve střední době kamenné před pěti až osmi tisíci lety. Již neolitické osídlení mělo velký vliv na krajinu. Bylo tu těžiště lužické kultury zemědělské, která rozsáhle žďářila (vypalovala) lesy. Na úsvitu slovanské kultury v 6. až 7. století zde byla již obdělávána pole a rozvinutá pastva v lese. Od 10. a 11. století se místy na tabulích rozprostírala kulturní krajina, ale lužní polohy v labské nivě zůstávaly ještě relativně nedotčeny. Pro osídlení těchto nehostinných míst byla rozhodující kolonizace mnišským řádem cisterciáků v 11. a 12. století, kdy velká část lužních lesů byla proměněna na pole.
Na místě mokřadů byly ve 14. století zakládány hospodářsky výhodné rybniční soustavy a na ochranu před záplavami Labe soustavy umělých kanálů. Tato činnost vyvrcholila v 16. a 17. století. Například na panství Pardubickém se udává z této doby 253 rybníků, na Poděbradském 250, včetně kdysi největšího českého rybníka „Blatského jezera“. Rozvoj hornictví, hutnictví a sklářství měl i zde za následek další kácení lesů. Od 18. století dochází k rušení a vysoušení rybníků a k jejich přeměně na řepná pole a louky. Radikální vliv na krajinu měla stroze technická regulace Labe koncem 19. a počátkem 20. století, která se projevila i selektivním vlivem na skladbu lužního lesa po snížení hladiny podzemní vody.
Polabí se často označuje jako „zlatý pruh země české“ pro svou úrodnost a vysokou zemědělskou produkci. Byla to vždy význačná pšeničná a řepařská oblast, na kterou navazoval zpracovatelský průmysl (cukrovary), jehož rozvoj šel ruku v ruce s rozvojem železnice. V oblastech dosahu závlah se rozšířilo zelinářství, na Mělnicku vinařství.
Značné škody vznikají na zemědělském půdním fondu, který právě v této oblasti vysoce kvalitních řepařských půd, vyžadujících nejvyšší ochrany, přichází nezodpovědným přístupem různých resortů i vlastníků o svou nejcennější základnu. Rovněž současná agrotechnika včetně rozsáhlé chemizace a zhoršování půdní struktury nezaručuje trvalost zemědělských výnosů.
Lesní společenstva
Lesní společenstva do značné míry vyjadřují i zastoupení jednotlivých fytogeografických okrsků. Asi polovina plochy lesů se nachází na říčních terasách, z toho činí 30 procent doubravy a 10 procent lipové doubravy na slinovatkách. V okrajích je značně zastoupen bukodubový stupeň (22 procent). Vlastního lužního lesa zbylo jen asi pět procent. Zbývající společenstva jsou rozšířena jen nepatrně. Významná je teplomilná (dřínová) doubrava s dubem šipákem, bor na vátých píscích, lužní olšiny, zřídka sem zasahují i dubové bučiny.Obecně je tato oblast jednou z nejcennějších základen genofondu nížinné (chlumní) borovice a dubu v republice. Velkým nebezpečím pro zdejší lesy je přetrvávající hynutí dubů s tracheomykózními příznaky a nově odumírání olší a topolů.
Lesní hospodářství
Lesnická činnost v oblastech listnatých lesů se zaměřila na silné dubové sortimenty, zvláště ve středním lese, kde opakované mýcení listnaté spodní etáže dávalo v kratších obdobích navíc hledané palivo v málo lesnaté krajině. Na terasách se v rozsáhlém měřítku pěstovaly borové monokultury tam, kde bývaly dubové lesy. Zbytky listnatých lesů mimo luh se na bohatých půdách sporadicky zachovaly především díky panské zálibě v myslivosti. Přes velkou rozlohu je to oblast málo lesnatá a její střední, jižní a západní část je téměř bezlesá; celková rozloha lesů se pohybuje kolem 937 km2.
V oblasti lipových doubrav by měl být produkčním cílem silný, kvalitní dub; je zde třeba urychleně vyhledat větší zachovalé komplexy těchto porostů a zajistit jejich ochranu. V borových doubravách, které zůstanou výlučnou doménou výroby dřevní hmoty, je třeba, aby lesní hospodářství zajistilo dubovou příměs borových porostů a dbalo o genofond místně osvědčených kvalitních sort borovice.
V Polabí jsou velké obvody štěrkových až písčitých říčních teras, na nichž byly původně rozšířeny borové doubravy, málo dubové bory. Místy se vyskytují nepatrně i váté písky. V celé oblasti byly tyto lokality přeměněny na borové porosty, jen v málokterém je ve spodním patru přimíšen dub, který zde má výrazně příznivý vliv na stav půdy.
Ochrana přírody
Pro velký hospodářský tlak na přírodu má její ochrana v Polabí dlouhou tradici. To dokumentuje mnoho území, která byla již dávno chráněna a vyhlášena (například rezervace Buky u Vysokého Chvojna v roce 1884). Poměrně hustá síť chráněných území závisela někdy na osobě konzervátora nebo na vegetačních zajímavostech vzácných botanických druhů a společenstev severovýchodně od Prahy. Záslužným činem je zachování ojedinělého komplexu lužních lesů mezi Velkým Osekem a Libicemi – Národní přírodní rezervace Libický luh.
Ráz polabské krajiny, která rychle ztrácí vysokou zeleň, je nutno zachovat, například u Starého Kolína se stromořadími krásných stromů, a zachránit labské tůně a slepá ramena. Prakticky každý izolovaný les v této řídce zalesněné, zemědělsky intenzivně využívané, ale i průmyslově zatížené krajině plní snad všechny funkce, které lze u lesa ohodnotit.
Nejrozsáhlejšími i nejdůležitějšími funkcemi lesů jsou krajinotvorná, půdoochranná (proti větrné erozi) a čistě ekologicko-stabilizační vzhledem k zatížení oblasti intenzivním zemědělstvím a průmyslovou činností a zároveň malé lesnatosti. Značný význam zde má vybudování a propojení funkční sítě prvků ÚSES (územního systému ekologické stability). Nejdůležitějšími střety zájmů jsou zde liniové stavby, myslivost a lesní hospodářství a ochrana přírody na celé výměře lesů. Rekreační zatížení lesů je v Pražské a Hradecko-Pardubické aglomeraci.
Tabulka zastoupení dřevin (v %)
| Jehličnany |
Přirozená skladba |
Současná skladba |
Cílová skladba |
| smrk |
1,0 |
20,7 |
2,7 |
| jedle |
2,1 |
0 |
0 |
| borovice |
6,9 |
33,8 |
40,0 |
| modřín |
0 |
2,4 |
5,6 |
| ostatní |
0 |
0,5 |
0 |
| celkem |
10,0 |
57,4 |
48,3 |
| Listnáče |
Přirozená skladba |
Současná skladba |
Cílová skladba |
| dub |
65,6 |
24,7 |
37,8 |
| buk |
5,9 |
0,7 |
0 |
| habr |
4,8 |
3,0 |
0,2 |
| jasan |
2,2 |
2,4 |
1,1 |
| javor |
0,5 |
0,6 |
0 |
| jilm |
1,4 |
0 |
0 |
| bříza |
4,8 |
4,7 |
1,7 |
| lípa |
3,2 |
1,6 |
9,0 |
| olše |
1,2 |
2,0 |
1,4 |
| topol |
0 |
1,6 |
0 |
| akát |
0 |
0,9 |
0 |
| ostatní |
0,4 |
0,4 |
0,5 |
| celkem |
90,0 |
42,6 |
51,7 |
