Orlické hory
Geografické členění
Orlické hory (240 km2 lesa) tvoří úzký hřbet v délce 55 kilometrů od Olešnice na severozápadě po Heřmanovice na jihovýchodě, přerušovaný hlubokými údolími Divoké a Tiché Orlice. Šířka souvislého lesa kolísá mezi třemi až osmi kilometry. Na severovýchodě spadá hřbet Orlických hor příkře do údolí Divoké Orlice, jihovýchodní svah přechází pozvolně přes vrchovinné a pahorkatinné podhůří do nitra Čech.
Geomorfologicky se oblast člení na tři části: Deštenská hornatina je nejvyšší severní část a zahrnuje vlastní Orlický hřbet s vrcholy kolem 1000 až 1100 m n. m. (Vrchmezí 1084 m, Velká Deštná 1115 m, Koruna 1099 m, Komáří vrch 992 m). Střední část oblasti – Mladkovská pahorkatina – je nejnižší, s vrcholy do 800 m n. m. (Přední vrch 669 m, Adam 756 m, Studený 721 m). Jižní část, zvaná Bukovohorská hornatina, obsahuje skupinu Suchého vrchu (995 m n. m.) a Bukové hory (958 m n. m.). Podloží tvoří kyselé horniny krystalinika, na němž vznikají hlinitopísčité půdy převážně minerálně dosti chudé.
Voda a klima
Oblast je odvodňována především Tichou a Divokou Orlicí. V nejvyšších polohách je chladné klima, v podhůří mírné. Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 4 až 6 oC. Celkově drsné klima je spíše kontinentálního charakteru, s četnými mlhami a občasnými bořivými větry. Dostatečné srážky, kolísající mezi 800 a 1300 mm za rok, zajišťují i v těchto podmínkách dobrý růst dřevin a jejich produkci. Často zde škodí v porostech severovýchodní bořivý vítr. Na horských hřbetech působí značné škody námraza a ledovka. Většina toků, především Orlice, má vzhledem ke značnému sklonu zvýšenou erozní činnost.
Historie oblasti
Podle historických podkladů mělo opočenské panství, které sahalo od Bolehoště v nížině až na hřeben Deštného, šest horských revírů s převahou smrku, smíšeného s jedlí a bukem. Současný stav porostů do značné míry ovlivnily rozsáhlé těžby z let 1859 až 1863 a pozdější polomy. Holiny zůstávaly dlouho nezalesněné, až později vznikly síjí nekvalitní porosty, které trpěly drsným klimatem. Při tom vymizela jedle a zčásti i buk. Další polomová kalamita poškodila lesy v roce 1912, značné škody sněhem a jinovatkou vznikly v letech 1930 až 1933. Neblahý vliv na stav lesů nejen v Orlických horách mělo také budování linie pohraničních opevnění před 2. světovou válkou. Porosty byly kolem pevností vytěženy, pro vedení palby byly v porostech vykáceny rozsáhlé průseky. Takto „rozpracované“ porosty velmi rychle podléhaly v dalších letech bořivým větrům a kůrovci.
Lesní společenstva
Z lesních společenstev převládají smrkové bučiny (79 %), dále jsou hojné jedlové bučiny (33 %), méně je bukových smrčin (16 %) a nepatrně jsou zastoupeny vlastní smrčiny (2 %). Společenstva mají převážně kyselý, méně svěží charakter. Z horských rostlinných druhů se vyskytuje podbělice alpská, sedmikvítek evropský, pryskyřník omějolistý, kýchavice bílá a mléčivec alpský.
Lesní hospodářství
Současná skladba lesů je značně druhově pozměněna ve prospěch smrku, často nevhodného původu (provenience). Smrk zaujímá 87 procent, jedle jen dvě procenta, z listnáčů je významněji zastoupen pouze buk na čtyřech procentech. Smrkové porosty jsou zčásti poškozené a proředěné působením imisí.
Ochrana přírody
V roce 1969 byla na ploše 204 km2 vyhlášena chráněná krajinná oblast Orlické hory, v níž les zaujímá 63 % rozlohy. V rámci CHKO je ochrana zaměřena na hřebenové části, na přirozené smíšené bučiny, v extrémních polohách na přirozené zbytky horských smrčin. Vyhlášené přírodní rezervace na lesní půdě jsou: Sedloňovský vrch, Bukačka, Komáří vrch, Černý důl, Pod Vrchmezím. Je zde 19 maloplošných chráněných území o celkové rozloze 415 hektarů.
Bukačka je jedinečný pralesovitý zbytek, který se zachoval v hřebenové části Orlických hor při cestě vedoucí od chaty na Šerlichu směrem na Vrchmezí. Má rozlohu 50,72 hektarů a nachází se v nadmořské výšce 996 až 1024 metrů. Geologickým podkladem jsou svorové ruly a granitické ruly. V chráněném území leží rašelinná louka o výměře asi 1,5 hektaru. Na severním a západním okraji najdete les pralesovitého rázu s bohatým bylinným patrem. Převažuje buk (až 170 let), přimíšen je klen, jeřáb a smrk. Nejstarší buky se začínají rozpadat, mnohé jsou deformovány drsným klimatem (sníh, námraza). Poměrně řídké jsou podrosty buku, místy je hojný maliník, vyskytuje se zde jedovatý lýkovec obecný. Přes hojnou účast buku náleží lokalita do bukosmrkového vegetačního stupně. Je to nejbohatší botanická lokalita Orlických hor. Vyskytuje se zde více než 200 druhů cévnatých rostlin, z nichž mnoho patří mezi vzácné druhy, například mléčivec alpský, oměj šalamounek, vstavač širokolistý, vstavač plamatý, pětiprstka žežulník nebo lilie zlatohlavá.
Problematicky se zde jeví střet zájmů ochrany přírody a lesního hospodářství, protože na hřebenech (asi 2.000 ha) je ohrožena kombinací antropogenních a přírodních vlivů sama podstata existence lesa. Jde o exponovaný charakter hlavního hřebene ve spojitosti s velmi chudým geologickým podložím. V minulosti oblast postihla řada větrných kalamit a následné porosty byly založeny z genově nevhodného osiva.
Tabulka zastoupení dřevin (v %)
| Jehličnany |
Přirozená skladba |
Současná skladba |
Cílová skladba |
| smrk |
32,9 |
87,3 |
75,0 |
| jedle |
26,6 |
2,0 |
0,8 |
| modřín |
0 |
0,7 |
5,0 |
| celkem |
59,5 |
90,0 |
80,8 |
| Listnáče |
Přirozená skladba |
Současná skladba |
Cílová skladba |
| buk |
38,8 |
4,0 |
16,1 |
| jasan |
0,1 |
0 |
0 |
| javor |
0,5 |
0,5 |
3,0 |
| bříza |
0,1 |
2,5 |
0 |
| olše |
0,3 |
2,0 |
0 |
| jeřáb |
0,7 |
0 |
0,1 |
| ostatní |
0 |
1,0 |
0 |
| celkem |
40,5 |
10,0 |
19,2 |
