Krkonoše

Geografické členění

Krkonoše jsou nejvyšší horskou oblastí České vysočiny. Je to jediné horstvo v českých zemích, kde je na větší ploše zastoupen subalpinský stupeň, v malé míře i alpinské hole. Mají charakteristický ráz horské krajiny, která byla budována ledovci i člověkem. Svérázné jsou zejména četné enklávy v lese s bývalými dříve hospodářsky využívanými „boudami“ (tzv. budní hospodářství), které umožňuje stále se měnící výhledy do kraje.

V posledních dvou ledových dobách došlo k zalednění Krkonoš. Severní polské svahy jsou příkré, jižní mírnější. Geomorfologicky lze rozlišit vnější pohraniční hřbet, který je nejvyšší a má široký plochý zarovnaný povrch ve výšce 1300 až 1500 m n. m., z něhož vystupují skupiny odolnějších hornin (Malý Šišák 1439 m n. m., Vysoké kolo 1503 m n. m. a nejvyšší hora Krkonoš Sněžka 1602 m n. m.). Vnitřní (český) hřbet, oddělený údolím Malého a Bílého Labe a Mumlavy, je nižší a užší, má většinou příkré svahy s vrcholy: Studniční hora (1554 m n. m.), Luční hora (1547 m n. m.), Kotel (1435 m n. m.) a místy přechází v hřeben (Kozí hřbety).

Geologicky se granodioritové pohraniční pásmo odděluje od jižnějších, převážně fylitických Špindlerovsko – vrchlabských hor, uvnitř kterých na východě vystupují rulové Maršovské hory. Výskyt bohatých společenstev je vázán vesměs na vložky amfibolitů, kvarcitů, vápnitých dolomitů a přeměněných diabasů, ojediněle i třetihorních čedičů (například botanicky slavná Malá Sněžná jáma na polském území).

Jižnější část Krkonoš má ráz širokých hřbetů, oddělených hlubokými údolími potoků, s reliéfem modelovaným pleistocenním zaledněním. Bylo zde patnáct samostatných údolních i karových ledovců. Největší (asi 5 km dlouhé) ledovce byly v Labském a Obřím dole. Uchovaly se četné morénové valy a zbytky karů. Periglaciálním zvětráváním vznikly izolované skalní hrady (tory), například Mužské a Dívčí kameny, kamenná moře a mnohoúhelníkové (polygonální) a brázděné půdy (například na Luční hoře). Úpatnice pohoří je ve 300 m n. m. a na krátkou vzdálenost dosahuje výškového rozdílu až 1300 metrů.

Voda a klima

Říční síť má charakter bystřin se všemi typickými rysy, jako jsou velký sklon koryta, prudkost toku, značné výkyvy stavu vodní hladiny a průtoků, neustálené dno pro velkou unášecí sílu vody apod. Na některých místech v subalpinském i v montánním stupni vznikla v terénních depresích nebo na výronech podzemních vod rašeliniště, která jsou většinou hlavními prameništi vodních toků (Labe, Úpa, Mumlava).

Klimaticky náležejí Krkonoše k mírně chladnému až chladnému okrsku. Vrcholové polohy mají klima studené, horské. Převládá velmi krátké léto, chladné a vlhké, zima dlouhá, velmi chladná, vlhká, s velmi dlouhým trváním sněhové pokrývky. Průměrná roční teplota je v nejspodnějších částech až 6 ^oC, v nejvyšších polohách kolem 0 ^oC. Průměrné roční srážky dosahují na spodním (jižním) okraji 900 mm, na hřebenech 1200 až 1600 mm. Srážkově mají Krkonoše pro svou výšku a návětrnou polohu oceánský ráz.

Historie oblasti

Do 13. století byly Krkonoše pokryty převážně pralesy smrku, jedle a buku. Nad horní hranicí lesa, probíhající průměrně v 1240 m n. m., přecházel smrkový les v porosty kleče. Od té doby nastala kolonizace, vznikaly rozsáhlé enklávy sídlišť, které vytlačovaly les na méně úrodná místa. Současně s osídlováním počalo krajinu využívat hornictví. Největšího rozvoje dosáhlo dolování kolem roku 1600 hlavně v Obřím dole. Hornictví spotřebovalo v blízkém okolí značné množství dříví. Koncem 15. století začala pro nedostatek lesů v okolí kutnohorských stříbrných dolů rozsáhlá těžba lesů v Krkonoších, odkud se dříví plavilo až ke Kutné Hoře. Značnou spotřebu paliva mělo i sklářství, takže počátkem 16. století byly krkonošské lesy téměř zcela vytěženy a zdevastovány. Zachovaly se pouze zcela nepřístupné pralesy.

Za třicetileté války došlo ke vzniku tzv. „bud“ (osamělá hospodářství s chovem dobytka) ve vyšších polohách (například Fučíkovy boudy, Martinova bouda, Stará slezská bouda). Počet bud ve vyšších polohách stále rostl a počátkem 19. století jich bylo celkem 1621. Plochy potřebné k dobytkářství se získávaly kácením, klučením i vypalováním lesa, takže se ocitly převážně nad druhotně sníženou hranicí lesa. Provozovala se pastva v lese i v klečových porostech, která po zákazu pastvy v lese byla ještě intenzivnější. Po úplném zničení pásma kosodřeviny se na hřebenech objevily rozlehlé pastviny a louky; na nich selektivním vypásáním kvalitnějších rostlin a sešlapáváním půdy vznikly druhotné smilkové hole. V některých polohách byla horní hranice lesa značně snížena. Obyvatelé hor též sbírali různé léčivé rostliny, často s kořeny, někteří z nich i pro komerční účely. V roce 1563 navštívil oblast u pramenů Labe dvorní lékař císaře Rudolfa II. P. A. Mathioli, který odtud ve svém herbáři uvádí česnek hadí, šichu a kuklici horskou.

Stav lesů i hospodaření byly na jednotlivých velkostatcích sice na rozdílné úrovni (nejhorší Maršov, střední Vrchlabí, nejlepší Harrachov), ale kolem roku 1806 se začalo se systematickou obnovou lesů i usměrněnou těžbou, na které se stále značnou měrou podílely různé kalamity. Krkonoše leží na rozvodí mnoha řek a jsou proto důležitou pramennou oblastí. Důsledkem špatného hospodaření v lese byly katastrofální povodně v roce 1882, 1883, 1897, 1900 až 1903, které napáchaly značné škody. Na svazích Plání, Stohu, Luční hory, Kozích hřbetů a jinde vznikly zemní laviny a skalní proudy (mury). Proto se přistoupilo od roku 1897 k rozsáhlému hrazení bystřin a zalesňování v pramenných oblastech, hlavně klečí.

Lesní společenstva

Vývoj lesa do značné míry závisí i na půdních podmínkách. Geologické podloží a strmé svahy podmínily, že většina půd je silně kamenitá, hlinitopísčitá. Nepatrnou plochu zaujímají půdy s různým stupněm ovlivnění vodou až rašeliny. Podle rekonstrukce přirozených lesních společenstev (typů) zaujímají v zonálním uspořádání od úpatí hor malou plochu jedlové bučiny (4 %), největší zastoupení mají smrkové bučiny – do 900 m n. m. (41 %) a menší bukové smrčiny (25 %). Tedy téměř polovinu plochy mají společenstva s původně značným zastoupením buku, méně jedle, kde jsou dnes smrkové monokultury. Klimaxové smrčiny zaujímají značnou plochu (25 %), z toho rozvolněné a zakrslé porosty jeřábových smrčin 15 procent. Klečový vegetační stupeň, který zahrnuje i dnešní smilkové hole, zaujímá 10 procent plochy.

Lesní hospodářství

Dodnes tvoří dominantní kryt krajiny hlavně les (asi 90 %). Během doby však došlo ke značné změně dřevin ve smrkobukovém a bukosmrkovém vegetačním stupni, byl téměř zcela zlikvidován buk a jedle a na jejich místě vznikly rozsáhlé smrkové monokultury. Ve smrkovém pásmu se výrazně zhoršil genofond smrku, který dnes svým habitem a větvením většinou neodpovídá drsnému horskému klimatu, je během vývoje porostů silně poškozován a snadno podléhá přírodním kalamitám (sníh, vítr).

Vážným problémem řádného lesního hospodářství jsou kalamity, které způsobují vichřice a přepadavé větry, hmyzí škůdci a imise, zvláště v jednou již narušených a oslabených porostech. Občas na některých lokalitách značnou škodu způsobí sněhové laviny (například v roce 1956 lavina v Labském dole zničila 9 hektarů lesa s hmotou 5000 m³ dříví).

Poslání lesů v národním parku je odlišné od lesů hospodářských, tomu se proto přizpůsobuje i péče o ně. Na příkrých svazích je přípustná pouze úzká okrajová seč holá, v mnohem větší míře se pro šetrné přibližování dřeva používají lanovky. Porosty na horní hranici smrčin a jeřábové smrčiny se obhospodařují výběrným způsobem. U smrku se zásadně používá jen ekotypicky vhodný sadební materiál. Při obnově porostů v jedlobukovém až bukosmrkovém vegetačním stupni výrazně stoupá podíl vysazovaného i přirozeně zmlazeného buku.

Ochrana přírody

Krkonoše, včetně Rýchor, byly v roce 1963 vyhlášeny Krkonošským národním parkem (KRNAP) o rozloze 385 km2 s 83 % lesa, se správou parku ve Vrchlabí. Hlavními důvody pro zřízení národního parku byly mimořádné přírodovědecké hodnoty Krkonoš a možnosti dalšího využití pro zdravotní, kulturní i vědecké účely. Řádná funkce parku vyžaduje, aby veškerá hospodářská, technická i kulturní činnost byla zaměřena k zachování, obnově a ochraně jeho přírody. V rámci parku existuje mnoho rezervací, z nichž největší je Západokrkonošská (2.820 ha) a Východokrkonošská (4.518 ha), zaujímají vrcholové partie nad horní hranicí lesa. Ostatní chráněná území jsou botanického rázu, a to buď kotle se subalpinskou vegetací (Kotelné jámy, Labský důl, Obří důl), nebo rašeliniště (Pančická louka, Úpské rašeliniště, Černohorské rašeliniště) a lesní rezervace (V bažinkách, Dvorský les).

Činnost Správy KRNAPu je neobyčejně složitá, protože zájem o Krkonoše jako o jediné vysoké pohoří v České republice ve všech směrech stále stoupá, a to na úkor přírody. Stále roste objem turistiky (letní i zimní), sportovních a rekreačních zařízení, takže únosná kapacita přírodních ekosystémů je již dávno překročena. Tuto situaci v poslední době zhoršují škody imisemi, které ničí na dlouhou dobu velké plochy lesů. V rámci národního parku by bylo vhodné vyhledat další rezervace s porosty blízkými přírodě a rozšířit nedostatečnou síť lesních rezervací (například Medvědín, Koule, okolí Kotle, Harrachovsko).

Tabulka zastoupení dřevin (v %)

Jehličnany	Přirozená skladba	Současná skladba	Cílová skladba
smrk	54,9	87,4	74,5
jedle	12,4	0,3	0
borovice	0	0,1	0
kosodřevina	7,6	6,1	9,30
modřín	0	0,8	3,2
celkem	74,9	94,7	87,0

Listnáče	Přirozená skladba	Současná skladba	Cílová skladba
buk	22,5	3,6	11,9
javor	0,3	0,5	1,1
bříza	0,5	0,8	0
olše	0,1	0,4	0
jeřáb	1,7	0	0
celkem	25,1	5,3	13,0