Jihomoravské úvaly
Geografické členění
Jihomoravské úvaly (Dolnomoravský a Dyjskosvratecký) zaujímají široké, rovinaté území na dolních částech vodních toků s malým výškovým převýšením (150 až 344 m n. m.). Mezi úvaly se nachází Mikulovská vrchovina. Nejnižší část úvalu tvoří nivy, vespod se štěrkopísky, svrchu s povodňovými sedimenty, které tvoří převážně mocné vrstvy nivních hlín, v povodí Moravy jílovité povahy (z flyše karpatské části povodí), v povodí Dyje zrnitostně lehké (z hornin Českého masivu). Nivy jsou lemovány říčními terasami, které jsou často překryty spraší. Vyskytují se oblasti vátých písků (Břeclav, Hodonín) s výškou přesypů až 13 metrů. V severní části vystupují malé ostrůvky hornin Českého masivu, na jihu zčásti zkrasovatělé vápencové vrcholy vnějšího bradlového pásma; část úvalů zaujímá flyšová a sprašová pahorkatina, vyznačující se měkkými tvary.
Voda a klima
Oblast náleží do povodí řeky Moravy. Západní hranice je odvodňována místními toky ústícími do řeky Dyje. Severní část odvodňuje největší přítok Dyje – Svratka, střední část pak levostranné přítoky Dyje – Štinkovka, Trkmanka a Kyjovka a východní část řeka Morava. Klimaticky náležejí úvaly do okrsku teplého, mírně suchého až suchého (na jihu) s mírnou zimou. Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 8,4 a 9,5 oC; průměrné roční srážky kolísají mezi 495 a 625 mm. Na celém území přírodní oblasti se výrazně projevují klimatické výkyvy extrémním suchem a zároveň růstem průměrných měsíčních teplot, zvláště v letním období. Tyto výkyvy jsou patrné nejen na písčitých a sprašových stanovištích, ale i v luhu, kde mimo to dochází k trvalému snížení hladiny spodní vody.
Historie oblasti
Tuto krajinu na rozdíl od jiných oblastí více formovala již od pravěku lidská činnost. Příznivý terén, světlé lesy, rybnaté vody, teplé klima a bohatá půda umožnily osídlení této oblasti již v neolitu. Bohaté vykopávky u Dolních Věstonic dokládají kulturu lovců mamutů. Hospodářské bohatství úvalů podmínilo vznik Velkomoravské říše, která zde měla podle vykopávek z 8. století n. l. svá kulturní a správní sídla. Po zavedení orby a pěstování obilnin byla krajina rychle hustě zalidněna a po kolonizaci vrchovin začala být sídla v nivě zaplavována v důsledku rozvrácení odtokových poměrů v horních částech povodí.
Většina lesů byla v úvalech dávno přeměněna na pole. Les se udržel jen na méně hodnotných půdách na vátých píscích (borový komplex mezi Bzencem a Hodonínem, nazývaný dodnes Doubrava) a na vlastní nivě, která byla neustále zaplavována a kde se zachovaly lužní lesy. Mimo tato území udrželi les feudálové jen na malých plochách z důvodů honebních (bažantnice, obory). Bezlesá rovina, která navazuje na Maďarskou nížinu, byla snadno přístupná nájezdníkům, které lákala bohatá krajina, kde bylo co loupit. Projížděli na rychlých koních úvalem vysoko k severu, ohrožovali i Olomouc (bitva s Tatary u Hostýna roku 1241).
Zemědělství intenzivně využívá bohaté, převážně sprašové půdy. Moravské úvaly patří do produkční oblasti kukuřičné a řepařsko-pšeničné s vysokými výnosy. Směrem k jihu je terén pestřejší, teplejší podnebí, přibývá zelinářských půd, které se rozšiřují díky umělému zavlažování. Na vápnem bohatých svazích i orné půdě jsou rozsáhlé vinice proslulých odrůd. V některých polohách se pěstuje i tabák. Zakládají se rozlehlé meruňkové a broskvové sady. Využívají se i nepatrné plochy zahrádek a dvorků k vysoké sklizni vína a zeleniny. V poslední době zde v mnohých končinách zcela vymizela rozptýlená zeleň, funkčně způsobilé větrolamy založené v 50. letech byly vykáceny a zbytky travních porostů rozorány. Přibývá vodní a větrná eroze půdy. Z ostatních činností v krajině je významná těžba lignitu u Hodonína, který se spaluje v místní elektrárně, a těžba ropy v okolí Břeclavi, Hodonína a Hustopečí.
Lesní společenstva
Podle rekonstruovaných přirozených lesních společenstev měla na území dnešních lesů největší zastoupení lužní společenstva (44 %), která s dubovou jaseninou na jílovitých náplavech obsadila vlastní nivu. Doubravy zaujímaly 26 procent na vátých píscích v okolí Bzence a Břeclavi, dnes jsou na nich borové porosty. Na obohacených půdách ve zvlněném terénu jsou bohatá společenstva habrových a bukových doubrav (21 %), zřídka se v okrajích pahorkatin vyskytuje dubová bučina. Na vodou ovlivněných půdách nacházíme březovou doubravu, březovou olšinu a na trvalých močálech je hojná vrbová olšina. Botanicky velmi cenné, i když nepatrně zastoupené, jsou na Pálavě teplomilné (dřínové) doubravy, často s dubem šipákem.
Lesní hospodářství
Lesnatost krajiny je zde malá, jen kolem 10 procent. Na bohatých půdách se udržely listnaté porosty, které mají značnou vitalitu, jehličnany, s výjimkou borovice na píscích, trpí zejména houbami do té míry, že jejich pěstování je ztrátové. Na chudých vátých píscích byly původní, lesní pastvou devastované habrové a kyselé doubravy nahrazeny borovými monokulturami (například Doubrava). Lužní lesy byly až do 60. let 20. století na dolním toku často zaplavovány. Jarní záplavy se objevovaly každoročně po tání sněhu v pramenných oblastech řek. Po snížení lesnatosti ve vyšších polohách docházelo k záplavám i během vegetační doby, hlavně na řece Dyji. Lesní hospodářství však po dlouholetých zkušenostech vybudovalo jednoduché systémy kanálů, které povodňové vody beze škod odváděly, a v luhu, syceném živinami i vláhou z pravidelných záplav, dosahovalo mimořádné dřevní produkce co do množství i hodnoty. Při správné pěstební technice dává jilmový luh velmi cenné sortimenty dubu i cenných listnáčů, jejichž hodnota je srovnatelná s absolutně nejprodukčnějšími lesy středohor.
Lužní lesy v dobrém hospodářském stavu zaručují i jejich ostatní funkce v krajině. V Dolnomoravském úvalu se dochovaly jako středoevropské unikáty lužní Lanžhotské pralesy na soutoku Moravy a Dyje. Vodoteče, mokřady, slepá ramena a rybníky jsou hnízdištěm a shromaždištěm ptactva a do výstavby Novomlýnského vodního díla byly největším hnízdištěm divokých kachen v celé České republice (Lednické rybníky).
Přestože lesní biotopy jsou přírodě nejblíže, je potřeba je co nejvíce v této lesem chudé krajině chránit. Nelze připustit přeměnu lesní půdy na pole ani v malých lesinách (bývalých bažantnicích), jež jsou často na velmi bohaté půdě. V lužních lesích je nutné věnovat intenzivní pěstební péči listnatým porostům s převahou dubu a cenných listnáčů, mimo dubové jaseniny, zásadně s etážovou výplní dřevin a keřů. U dubu se doporučuje pěstovat kvalitní sortu dubu letního jugoslávské provenience – dub slavonský. Výnosy dubových kmenovin v obmýtí 120 let předčí čtyři mýtní těžby šlechtěných topolů, a proto není racionální dále rozšiřovat topolové plantáže. V borových porostech na vátých píscích je nutné dosáhnout alespoň listnatého krytu půdy.
Obnova lesa probíhá na malých holosečích, což vyhovuje obnovovaným slunným dřevinám. Dosud je zde značné množství pařezin s velkým podílem nekvalitních stromů, pro něž jsou nevhodné převody na les vysoký předržením. V celé oblasti lužních lesů byl zničen jilm grafiózou (houbou Graphium ulmi), zavlečenou ve 30. letech ze Severní Ameriky. Specifickou záležitostí této přírodní oblasti jsou písčitá stanoviště: váté písky u Bzence, Hodonína a Valtic. Tyto lokality jsou charakteristické pěstováním borovice, v příznivějších podmínkách při překryvech spraší i s příměsí dubu, na Valticku dubu ceru.
Ochrana přírody
Teplomilná společenstva, stepi a lesostepi na vápencových půdách a černozemích jsou botanicky i entomologicky velmi cenná a jsou chráněna na více lokalitách. Celá jižní část oblasti zhruba po Moravskou bránu u Napajedel je v poměrech České republiky exotickou enklávou jižní krajiny panonských nížin. Vyskytují se tu například jasan úzkolistý, dub cer, klokoč zpeřený, jeřáb oskeruše či mandloň nízká.
V roce 1978 byla na ploše 103 km2 na středním toku řeky Dyje vyhlášena Chráněná krajinná oblast Podyjí. V roce 1991 byla většina tohoto území přehlášena do kategorie Národního parku Podyjí o rozloze 63 km2, z toho je 53 km2 lesa, rozloha ochranného pásma dosahuje 29 km2. Hlavním motivem je ochrana území se zachovalým hlubokým říčním údolím a s přilehlým lesním komplexem. Na rakouské straně hranic byl vyhlášen národní park Thayatal přiléhající k NP Podyjí. Celé území je takřka souvisle porostlé přirozenými a přírodě blízkými lesy. Jedinečnost tohoto národního parku spočívá v uchování bohatého spektra porostů dubového a bukodubového vegetačního stupně ve víceméně přirozeném stavu. Takové lesy byly totiž jinde dávno přeměněny a zdevastovány. V celé oblasti je velké množství přírodních rezervací motivovaných hlavně botanicky. Jedinečnou přírodně kulturní památkou UNESCO je Lednicko – Valtický areál. Dosti důležitý je i podíl lesů s funkcí ochrany zdrojů přírodních a stolních minerálních vod.
Do zemědělské krajiny je třeba opět zavést promyšlený systém rozptýlené zeleně, zejména proti větrné erozi (deflaci) obnovit nebo založit účinné větrolamy. Je třeba udržet některé části vodotečí neregulované s vegetačními doprovody a zachovat je v dosavadním stavu. Zvlášť nutné je obezřetně regulovat vodní režim v půdě, aby nebyly ohroženy vodní poměry v oblasti Lanžhotského pralesa. Jak se těžko prosazují oprávněné zájmy ochrany přírody, je patrné z bojů o vodní dílo Nové Mlýny na Dyji, které se dokončilo v několika etapách, přestože jeho využití pro závlahy z ekonomického hlediska nesplnilo projektované parametry a ekologicky je vážnou chybou, kterou lze těžko napravit.
Pavlovské vrchy
V Jihomoravských úvalech jsou zahrnuty Pavlovské vrchy, zvané Pálava. Je to malé, ale velice malebné území, které pohledově ovládá okolní rovinu svým charakteristickým hřebenem, připomínajícím hřbet ještěra. Se širším okolím byla v roce 1976 vyhlášena naší nejmenší chráněnou krajinnou oblastí na ploše 83 km2 s 35% lesnatostí a v roce 1987 biosférickou rezervací pod patronátem UNESCO. Pavlovské vrchy jsou zbytkem vápencového bradla, které vzniklo na pobřeží jurského moře. Po denudaci okolí ční nad krajinu mimo hlavní hřeben několik skalnatých kopců. Celé okolí bylo osídleno a ovlivněno od dávné doby lidskou kulturou (v blízkosti sídliště lovců mamutů z období před 25 tisíci lety).
Vápencové podloží v teplém klimatu má mnoho specifických biocenóz se vzácnou a vybranou květenou i vzácnými živočišnými druhy. Jednotlivé kopce jsou většinou chráněny zvlášť jako přírodní rezervace: Děvín, Kotel, Kočičí skála, Růžový vrch, Svatý Kopeček, Šibeničník, Tabulová a Turold. K ochraně přírodních hodnot bylo zřízeno 15 maloplošných chráněných území o rozloze 783 hektarů.
I když přirozená lesní společenstva byla značně ovlivněna pastvou a odlesněním teplomilných doubrav, na jejich místě vznikly rozsáhlé, převážně druhotné, ale typické stepi na slunných expozicích. Šipákové doubravy dnes tvoří rozptýlené zbytky v nejextrémnějších polohách reliéfu, ale stále ještě s výraznou plochou. Habrové doubravy jsou rozšířeny v několika ostrovech v severní a západní části. Bukové doubravy převládají na severozápadních svazích. Na velké ploše severozápadně pod hřebenem a na příkrých západních svazích jsou acerózní společenstva habrových a lipových javořin na suťových půdách.
Les se obnovoval stínáním na pařezu v krátkých obmýtích na palivo, takže dodnes převládá les nízký (pařezina) špatné kvality. Často dochází k předržení a vznikají nepravé kmenoviny. Z dřevin je hojně zastoupen dub, habr, lípa, jasan, méně javory, vzácně jedle. Lesní porosty ovlivňoval člověk již dlouho před ustálením současného podnebí a tím lze vysvětlit nepřítomnost borovice a buku.
Lesní hospodářství i v produkčních polohách zde bylo dlouhodobě značně omezeno provozem myslivosti. Právě největší rezervace Děvín a Kotel byly součástí obory, která byla přezvěřena muflony a kozou bezoárovou do té míry, že chovaná zvěř celou přírodu v rezervaci devastovala. Dnes již obora neexistuje. V areálu chráněné krajinné oblasti je ještě obora trofejové vynikající jelení zvěře na převážně habrových doubravách (jedinečné habrodřínové doubravy na numulitových vápencích) v polesí Bulhary.
Tabulka zastoupení dřevin (v %)
| Jehličnany |
Přirozená skladba |
Současná skladba |
Cílová skladba |
| smrk |
0,1 |
1,1 |
0,1 |
| jedle |
0 |
0 |
0 |
| borovice |
3,6 |
21,8 |
20,3 |
| modřín |
0 |
0,5 |
2,3 |
| ostatní |
0 |
0,3 |
0 |
| celkem |
3,7 |
23,7 |
22,7 |
| Listnáče |
Přirozená skladba |
Současná skladba |
Cílová skladba |
| dub |
59,3 |
35,1 |
57,1 |
| buk |
1,8 |
0,1 |
0 |
| habr |
9,9 |
1,7 |
0,2 |
| jasan |
7,6 |
12,0 |
6,3 |
| javor |
1,2 |
1,1 |
0,1 |
| jilm |
7,5 |
0,2 |
0 |
| bříza |
0,2 |
2,3 |
0 |
| lípa |
4,8 |
3,0 |
4,3 |
| olše |
2,0 |
2,9 |
1,1 |
| topol |
0,8 |
6,0 |
5,9 |
| vrba |
0,8 |
2,2 |
1,9 |
| dub šipák |
0 |
0 |
0,4 |
| akát |
0,4 |
3,5 |
0 |
| ostatní |
96,3 |
76,3 |
77,3 |
| celkem |
|
|
|
