více fotografií

Jihočeské pánve

Geografické členění

Jihočeskými pánvemi se souborně nazývají ploché sníženiny, Třeboňská a Budějovická, obklopené vyšším reliéfem a oddělené Líšovským prahem (kolem 500 m n. m.) z hornin krystalinika. Společným rysem obou pánví je jejich plochý, nepatrně zvlněný reliéf, který vznikl většinou na svrchnokřídových (cenon) a třetihorních (oligocén, pliocén) sedimentech, vyplňujících obě pánve. V jednotlivých souvrstvích se vyskytují většinou nezpevněné písčité, štěrkovité i jílovité sedimenty. Krystalické podloží sedimentů, složené ze starých hornin jihočeského krystalinika (rul, žul), místy vystupuje nad tyto sedimenty. V jižní části a v severozápadním okraji Třeboňské pánve vznikla pro malý spád, nedostatečné odvodnění a nepropustné podloží rozsáhlá přechodná rašeliniště. Menší, ale geomorfologicky výraznější je Budějovická pánev, která je položena níže (370 až 450 m n. m.). Třeboňská pánev je méně výrazná, je rozlehlejší a leží výše (400 až 500 m n. m.).

Voda a klima

Budějovická pánev spadá do povodí řeky Vltavy a jejích přítoků. Severní částí protéká Otava, střední část odvodňuje Blanice, jižní Malše. Nachází se zde řada rybníků, z nichž největší je Bezdrev, Dehtář, Munický, Tálinský, Řežabinec a další.

Třeboňskou pánev odvodňují přítoky Vltavy – Novohradsko Stropnice a Malše, větší část oblasti pak Lužnice a Nežárka. Nachází se zde řada rybníků – Rožmberk, Opatavický, Svět, Dvořiště, Velký Tisý, Horusický, Hejtman, Holná, Byňovský, Žárský a Lhotka. Území je součástí chráněné oblasti přirozené akumulace vod. Nacházejí se zde také lokality s ochrannými pásmy léčivých vodních zdrojů.

Budějovická pánev zabírá nejteplejší území jižních Čech. Klimaticky náleží do okrsku mírně teplého, mírně vlhkého pahorkatinného. Průměrná roční teplota se pohybuje na Budějovicku mezi 7,3 a 7,8 ^oC, přičemž nejteplejší je prostor mezi Pískem, Protivínem a Strakonicemi, na Třeboňsku 6,8 až 7,8 ^oC. Celá oblast přitom představuje inverzní lokalitu s občasnými rekordními mrazy (Litvínovice –42,2 ^oC, Č. Budějovice –39,7 ^oC v roce 1929). Průměrné roční srážky dosahují 550 až 600 mm, na Třeboňsku i přes 600 mm.

Historie oblasti

Jihočeskou krajinou se obvykle rozumí Jihočeské pánve a z nich hlavně Třeboňská. Lidské vlivy osídlení krajiny byly podobné jako v jiných blízkých oblastech, tedy vytlačení lesů na půdy nevhodné pro zemědělství a rozdrobení lesa. Rozsáhlé zamokřené a rašelinné půdy lidé postupně upravovali, aby neohrožovaly hospodaření a podle možností je využívaly. Vytvořili proto velkolepé systémy hospodaření s vodou, a to nejen prostým odvodněním, ale i regulací hladiny vod.

Málo plodné a těžko odvodnitelné močály byly již ve středověku přeměněny v jedinečný, důmyslný systém rybníků a stok. Jejich nejvýznamnějším stavitelem byl Jakub Krčín z Jelčan (1535 – 1604). Vodní plochy zaujímají 15 procent krajiny. Celková rozloha 465 rybníků zaujímá 7448 hektarů. Rybářství s proslulým českým kaprem se stalo významnou hospodářskou základnou, která se rozvíjí dodnes. Část hlubokých rašelin se využívala jako louky (okolo Třeboně). Hladina podzemní vody byla i v lesích upravována systémem odvodňovacích kanálů – příkopů a hradidel, které nedovolovaly velké kolísání vody.

Usilovnou prací v této krajině, kterou se člověk snažil rozumně využít s citem pro užívání přírodních sil, se během staletí vytvořila vyvážená, velmi malebná krajina, kde přírodní zdroje dávají užitek i harmonické prostředí pro rozvoj lidské společnosti.

Z těžby přírodních zdrojů je typická těžba rašeliny a štěrkopísků. Oba druhy zasahují citelně do přírody. Těžbou rašeliny se zcela ničí vzácné a nenahraditelné biotopy. Nákladnou meliorací vytěžených ploch vznikají lesní porosty střední produkce. Průmyslově prováděná velkotěžba rašeliny přestává být oprávněná pro dosavadní využití v zahradnictví apod., kde je možné tyto substráty převážně nahradit kompostováním kůry stromů, dosud nevyužitého odpadu lesní těžby. Naopak s ložisky rašelinišť je třeba rozumně hospodařit pro jejich nezastupitelné využití v lázeňském lékařství.

Průmyslová velkotěžba štěrkopísků a písků nabyla místy značného rozsahu (například u Suchdola). Po vytěžených plochách vznikají rozsáhlá jezera s neovladatelným kolísáním hladiny, nevyužitelná pro intenzivní rybářství. Jezera často trvale narušují vodní režim širokého okolí a ovlivňují sousední biotopy. Právě pro zdravotní stav lesních porostů jsou velmi nebezpečné dlouhodobé výkyvy v dostupnosti vláhy v lokalitách s neudržovaným systémem regulace hladiny spodní vody.

Lesní společenstva

Pro Jihočeské pánve jsou charakteristická lesní společenstva na vodou ovlivněných půdách tzv. intrazonálních. To znamená, že dřeviny se neuplatňují podle klimatických zón v normální posloupnosti jako v jiných oblastech na půdách vodou neovlivněných, ale dochází obvykle ke zvratu pásem, takže například na hlubokých rašelinách v nízkých nadmořských výškách se vyskytují reliktní smrčiny. Značně je zastoupen stupeň borů (32 procent) na chudých, obvykle písčitých substrátech; významně je zastoupen bor dubový, smrkový, jedlodubový, březový a rašelinný (častý s borovicí blatkou).

Na půdách střídavě ovlivňovaných vodou je nejvíce rozšířena dubová jedlina (33 procent). Na rašelinách má značné zastoupení reliktní smrčina (5 procent). Na výstupcích krystalinika a v okrajích oblasti se vyskytují společenstva dubobukového i jedlobukového vegetačního stupně. Charakteristické jsou i různé olšiny a luhy. Pro tuto různorodost ekologických podmínek byla a dosud je velmi pestrá skladba porostů s velkou účastí borovice, smrku, jedle, v okrajích dubu a buku.

Výrazný je vysoký podíl dubu letního v dřevinné skladbě, na nejteplejších lokalitách se dokonce vyskytuje dub žlutavý (Quercus dalechampii). V okolí Otavy se nacházejí lokality s tvrdým luhem (přírodní rezervace Bažantnice). Budějovická pánev se mimo jiné liší od Třeboňské tím, že se v ní nevyskytují rašeliny.

Lesní hospodářství

Lesní hospodářství zde bylo vždy na vynikající úrovni se značnými výnosy. Zatímco jinde došlo ke genetické degradaci lesů dovážením semen nevhodných sort dřevin, zde se udržely místní genotypy, zvláště tzv. „třeboňská borovice“. V hojné míře se udržela i ostatní zeleň v krajině, kde jsou četné mohutné duby na rybničních hrázích, kolem vodních toků je doprovodná zeleň a malé chlumy lesů na neúrodných vrších uprostřed polí.

Ochrana přírody

Pro dochované přírodní hodnoty bylo Třeboňsko vyhlášeno v roce 1979 chráněnou krajinnou oblastí (700 km², 42 procent lesa), kde se provádí široce založený výzkum, a byla zařazena do sítě biosférických rezervací UNESCO. Na území se nachází 29 zvláště chráněných území o celkové rozloze 4030 ha, z nichž největší je stará řeka (750 ha).

Důležitým úkolem z ekologického hlediska je však zachování této krajiny v biologicky aktivním stavu ve všech jejích složkách. Hlavní partneři, kteří krajinu využívají, tedy zemědělské, lesní a rybniční hospodářství, ji má každý na svém úseku co nejméně poškozovat a využívat přírodní zdroje tak, aby jejich produkce byla stálá a vyrovnaná. Rozptýlená zeleň je tu vzácným majetkem všech, proto je nutné ji chránit a obnovovat. Síť přírodních rezervací je nutné dále rozšířit o vzácné nebo typické biotopy hlavně na lesní půdě.

Obecně je nutno dbát, aby byla udržena a rozšířena cenná sorta třeboňské borovice na vhodných stanovištích a využít k tomu všechny možnosti a dostupné prostředky. Zvláštní pozornost je třeba věnovat hnízdištím vodního ptactva, a to nejen v rezervacích (Velký a Malý Tisy, Nový Rybník u Soběslavi, Lnář, Řežabinec, Stará řeka), ale vhodným hospodařením na části vodních porostů zajistit ptactvu možnosti hnízdění. Příkladem jsou některé malé rybníky, kdy vyhrnutím bahna vznikly ostrůvky uprostřed hladiny. Citlivě je nutné řešit na rybnících velkochovy kachen domácích. Mimořádně důležité je omezení používání chemických prostředků.

Tabulka zastoupení dřevin (v %)