Hrubý Jeseník
Geografické členění
Hrubý Jeseník tvoří nejvyšší horstvo Moravy. Byl horotvornými pochody v třetihorách vyzdvižen vysoko nad Hornomoravský úval. Má výrazně horský ráz s úzkými rozvodnými částmi terénu a hluboko zaříznutými údolími, jejichž hloubka často přesahuje 300 metrů. Horský ráz reliéfu dokreslují široká, přitom značně hluboká sedla a velké spády potoků a řek. Největších výšek dosahuje ve své střední části Pradědem (1491 m n. m.), Vysokou holí (1464 m), Keprníkem (1423 m) a Mravenečníkem (1342 m). V některých částech terén nepřesahuje výšku 980 m n. m. a jsou zde tedy poměrně velké výškové rozdíly na krátkou vzdálenost. K výrazným periglaciálním tvarům patří karové uzávěry některých údolí, izolované skály (tory) a kamenná moře. Podložím je převážně rula, v severozápadní části též svory, ve střední části svory a amfibolity, podél východního okraje fylity s krystalickým křemencem.
Voda a klima
Hrubým Jeseníkem prochází hranice pomoří Baltského a Černého moře. Na území je několik oblastí výskytu minerálních vod, a to kyselky v okolí Karlovy Studánky u Ludvíkova, v Suché Rudné a u myslivny Vidly. Celá oblast patří do chladné zóny. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 4 oC (0,9 až 6,3 oC), ve vegetačním období 9 oC. Průměrný roční úhrn srážek dosahuje 1200 mm (1048 až 1377 mm). Klimaticky je Hrubý Jeseník důležitou hradbou, rozhraním západoevropského oceánského a východoevropského kontinentálního podnebí. Převládají v něm však západní vzdušné proudy, takže zimy jsou méně mrazivé a léta méně horká než v kontinentální oblasti.
Historie oblasti
Jesenické lesy byly součástí pohraničního hvozdu, který si dlouho uchovával charakter pralesa. Ve 12. a 13. století došlo při kolonizaci k jeho dělení a vzniklo šest feudálních velkostatků. Šlo o rozsáhlé majetky v horách s drsným klimatem, na nichž bylo jen nepatrně úrodnějších poloh pro zemědělství; proto zde nevznikly velké zemědělské vesnice. V 15. až 17. století byl nadbytek dřevních zásob a pralesovité porosty sloužily provozu panské myslivosti.
V minulosti byla oblast Hrubého Jeseníku důležitým zdrojem nerostných surovin. I osídlování je spojeno s těžbou zlata v náplavech řek, stékajících z hřebenů Jeseníků. Rozvoj železářství z místních rud nastal postupně v letech 1609 až 1718, a to v okolí Vrbna, Malé Morávky, Ludvíkova a Železné. Hutě spotřebovaly nejprve dříví ve svém blízkém okolí, při nedostatku se kácelo dále od železáren a ve vyšších polohách.
Největší spotřeba dříví byla v 17. a 18. století, kdy se postoupilo s těžbami až pod samou hranici lesa na východních svazích Pradědu a Vysoké hole. Důsledkem byl značný pokles horní hranice lesa a rozšíření původně malých horských holí, k čemuž napomáhala extenzivní pastva ovcí a skotu. Největší rozšíření holin nastalo koncem 18. století zároveň s exploatačními holými sečemi bez následné obnovy lesa. Od roku 1870 byly nejvyšší polohy vylišeny jako les s toulavým hospodářstvím. Hospodaření se zredukovalo na likvidaci kalamitního dříví. Po roce 1887 byla však část holí znovu zalesněna, a to hlavně smrkem a klečí; poměrně hojné pokusy s alpskou borovicí limbou ztroskotaly. Do počátku století bylo vysázeno 22 tisíc kusů kleče a 60 tisíc limb. Stav lesů se podle majetků značně lišil. Pralesovité porosty se nejdéle udržely v údolí Desné, kde měly ještě kolem roku 1750 značnou výměru, menší plochy byly na svazích Keprníku. Holosečné hospodářství s následnou umělou obnovou smrku přeměnilo většinu lesů na smrkové monokultury.
Velké šelmy (medvěd, vlk, rys) byly vystříleny do konce 18. století. Déle se tu udržela vydra a kočka divoká. V nejvyšších polohách byl introdukován alpský kamzík, který má již nadměrné stavy, z kralických lesů se rozšířil muflon. V celé oblasti jsou nyní vysoké stavy jelení zvěře, která byla dříve omezena pouze na velkou oboru v masivu Pradědu.
Zemědělských ploch je v této velmi lesnaté krajině vzhledem k poměrně drsné poloze málo. Chudé a svažité půdy se využívají pro intenzivní chov dobytka. Některé farmy mohou být dnes dobrým příkladem spojení ekologického zemědělství s agroturistikou. V oblasti stále roste turistické a rekreační využití přírody, proto je velmi potřebné sladit zájmy lesního hospodářství, turistiky, ochrany přírody, myslivosti a místního průmyslu v jednotnou koncepci rozvoje celé oblasti.
Lesní společenstva
Převládá smrkobukový vegetační stupeň (37 %), směrem nahoru se připojuje bukosmrkový (22 %) a smrkový (12 %), kde horní hranici lesa tvoří jeřábová smrčina. Na vrcholech hřebenů jsou druhotné hole, které byly místy zalesněny kosodřevinou. Spodní okraje oblasti zaujímá jedlová bučina (27 %), zřídka i dubová bučina. Na oglejených plošinách je málo rozšířena smrková jedlina, na rašeliništích je nepatrně zastoupena rašelinná smrčina a vrchovištní kleč. Na skeletovitých půdách je poměrně hojná klenová smrčina, níže klenová bučina, na vlastních sutích jilmová javořina. Vzácně se na mladých aluviích vyskytuje luh olše šedé. Převládají společenstva svěží řady nad kyselou, ještě méně je zastoupena řada bohatá a další řady lesních typů.
Lesní hospodářství
V současné době převládají stejnověké smrkové porosty, málo porostů má větší příměs listnáčů, hlavně buku. Ojediněle se zachovaly smíšené porosty přirozené skladby, vzácné jsou i bukové porosty. Mimořádnou kvalitu má místní sorta autochtonního sudetského modřínu zvaného jesenický, který se osvědčil v lesních kulturách celé Evropy, a proto je nutno jeho zastoupení v nižších polohách udržet a rozšířit. O mimořádných kvalitách modřínového dřeva svědčí údaje z roku 1564 z Mathioloho herbáře, podle něhož se vozily modříny z Bruntálska na okapové a vodovodní žlaby až do Prahy.
Z přírodních činitelů působí škody na lesích především vítr, méně sníh, jinovatka a ledovka. Škody menšího rozsahu způsobené větrem vznikají každoročně. Avšak jednou za 10 až 30 let přichází kalamita neobvyklého rozsahu na velké části oblasti; například mimořádná smršť v roce 1868 vyvrátila a zlámala 500 tisíc m3 dříví, v roce 1955 dokonce jeden milion m3. Škody způsobené větrem podtrhuje existence vysoce přirůstavých smrkových monokultur nevhodné provenience a nevhodně těžených porostů. Ve smrkovém lesním vegetačním stupni byly nahrazeny původní odolné ekotypy smrku nepůvodními, které značně trpí sněhem a námrazou. Kalamity stále naplňují vysokým podílem těžební etát a tím omezují plánovanou časovou a prostorovou úpravu lesa.
V některých polohách vznikaly strže a zemní laviny, hlavně v polesí Branná v povodí Hučivé Desné. Stržené stráně asanovala speciální organizace hrazení bystřin se značnými náklady a objemem lidské práce (tři miliony korun v roce 1930).
Prioritou lesního hospodářství je nastartování úspěšné obnovy lesa, hlavně v oblasti jeřábových smrčin, kde není dostatek rozložených kmenů, na nichž by mohla probíhat přirozená obnova smrku. K obnově v těchto extrémních podmínkách je zapotřebí vysazovat silné sazenice elitních horských ekotypů z autochtonních porostů, a to ve volném nepravidelném sponu.
V nižších polohách je třeba pro zvýšení odolnosti porostů z biologických důvodů zajistit větší příměs hlavně buku ve smrkových porostech. Při rozsáhlých polomech smrkových porostů v minulosti totiž jednotlivé buky zůstaly většinou stát. V oblasti náchylné k přírodním kalamitám je nezbytně nutné soustavně směřovat všechna lesnická opatření k tomu, aby stabilita porostů byla co nejvyšší (intenzivní probírky, šetrné těžební postupy, vhodné prostorové uspořádání sečí).
Ochrana přírody
Ochranářské snahy zde začínaly nejprve dobrovolnými, převážně německými spolky milovníků přírody, motivovaných hlavně ochranou vysokohorské květeny. Využívání některých vzácných rostlin pro lékařské účely a jejich sběr mělo za následek i jejich úplné vyhubení. Tak například hořec tečkovaný, který se používal k výrobě likéru „Praděd“, zcela vymizel. V nejvyšších polohách zůstávala stále oblast nedotčené přírody, níže se zachovaly některé partie z důvodů honebních nebo estetických. Jeseníky byly vyhlášeny v roce 1969 chráněnou krajinnou oblastí (744 km2, 80% lesnatost), která zaujímá vlastní Hrubý Jeseník s malými přesahy do oblasti Nízkého Jeseníku. První přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1904, a to Šerák – Keprník. Na rašelinách jsou chráněná území Rejvíz, Na skřítku, botanického rázu jsou Petrovy kameny na holích a velmi cenné jsou rezervace Velká a Malá kotlina v karech Moravice, kde probíhá nerušeně přírodní vývoj v lavinovém území se vzácnými druhy rostlin a se společenstvy, která jsou v neustálém vývoji.
Ochrana Jeseníků se soustřeďuje na vysokohorské partie (Divoký důl, obě Kotliny, Šerák – Keprník, Petrovy kameny, Bílá Opava, vrchol Pradědu). Nepatrnou plochu zaujímají rezervace v nižších částech, které nezachycují reprezentativnost tak velké rozlohy lesů. Hlavně ve smrkobukovém a bukosmrkovém vegetačním stupni by bylo žádoucí vyhledat vhodné porosty a doplnit tak současnou síť chráněných území. V prostorách obou Kotlin není žádoucí vysazovat žádné dřeviny, aby zde mohlo docházet k opakovaným lavinám, které jsou rozhodujícím fenoménem existence chráněných subalpinských společenstev.
Kralický Sněžník
Kralický Sněžník je samostatná horská skupina na moravskopolském pomezí, která je přírodními podmínkami i ekosystémy velmi blízká Hrubému Jeseníku, a proto se k němu často přiřazuje, Tvoří ji dva mohutné hřebeny severního směru, oddělené hlubokým údolím Moravy s četnými příčnými roklemi. Pod stejnojmenným nejvyšším vrcholem Kralického Sněžníku (1424 m n. m.) pramení řeka Morava. V pohraničním hřbetu je význačný Malý Sněžník (1338 m), ve východním hřebenu pak Sušina (1322 m). Geologický podklad je budován rulovou klenbou. Kralický Sněžník byl vyhlášen za národní přírodní rezervaci o rozloze téměř 2000 hektarů.
Lesní společenstva jsou velmi pestrá, protože se zde vystřídají na krátké vzdálenosti jedlové bučiny až jeřábové smrčiny. Původně nepatrné subalpinské hole v nejvyšších polohách byly v minulosti pastvou značně rozšířeny, ale v letech 1885 až 1921 byly nákladně znovu zalesňovány. Výsledkem jsou převážně smíšené porosty smrku a kleče.
Pramenná oblast Moravy trpěla na mokvavých půdách častými nátržemi a zemními lavinami, a proto se stala předmětem hrazení bystřin a svážné území je ochranným lesem. Prameny Moravy ve svážném terénu jsou pozoruhodné tím, že vytvářejí společenstva v neustálém vývoji. Právě tyto nejvyšší části s prameništi Moravy byly vyhlášeny národní přírodní rezervací, neboť jsou z přírodního hlediska velmi zachovalé. V okolí vrcholu jsou pralesovité smrkové porosty.
Tabulka zastoupení dřevin (v %)
| Jehličnany |
Přirozená skladba |
Současná skladba |
Cílová skladba |
| smrk |
39,1 |
80,2 |
73,7 |
| jedle |
23,7 |
0,9 |
4,6 |
| borovice |
0 |
0,5 |
0,1 |
| kosodřevina |
0,6 |
0,3 |
1,7 |
| modřín |
0 |
0 |
1,3 |
| ostatní |
0,1 |
0,1 |
0 |
| celkem |
63,5 |
82,0 |
81,4 |
| Listnáče |
Přirozená skladba |
Současná skladba |
Cílová skladba |
| dub |
0,1 |
0,1 |
0 |
| buk |
33,6 |
13,2 |
16,3 |
| jasan |
0,4 |
0,3 |
0,2 |
| javor |
1,0 |
1,2 |
1,1 |
| bříza |
0,1 |
1,4 |
0,1 |
| lípa |
0 |
0,5 |
0 |
| olše |
0,5 |
1,2 |
0,5 |
| jeřáb |
0,8 |
0 |
0,4 |
| ostatní |
0 |
0,1 |
0 |
| celkem |
36,5 |
18,0 |
18,6 |
