Českomoravská vrchovina
Geografické členění
Českomoravská vrchovina je největší přírodní lesní oblastí českých zemí s rozlohou lesní půdy 2564 km2. Jsou do ní pojaty Jihlavské a Žďárské vrchy a hřeben Železných hor. Převládají tu mírně zvlněné tvary s rozlehlými plošinami a plochými hřbety. Nejvyšší polohy jsou ve střední části, kde tvoří nesouvislou „horskou“ podoblast. Oblast se člení do několika dalších jednotek.
Na jihu v nadmořské výšce 500 až 550 metrů je Dačická pahorkatina, jíž protéká Dyje. Severněji se rozkládá Brtnická vrchovina, význačná reliéfem dlouhých hřbetů, oddělených podélnými sníženinami (nejvyšší je tu hřbet Špičáku 733 m n. m.). Bítešská vrchovina má rozmanitý reliéf. Ústřední částí Jindřichohradecké pahorkatiny na západě oblasti je kotlinovitá sníženina, od níž vybíhají pruhy nevysokého terénu. Severně je Pacovská vrchovina, jejíž terén je dosti zvlněný a dosahuje tzv. „Načeradským srázem“ 680 až 720 m n. m. Humpolecká vrchovina má v severní části dva rovnoběžné hřbety ve směru sever – jih (Melechov 708 m n. m., Čejkovský kopec 677 m n. m.). Jižní část této vrchoviny má nejvyšší kótu Křemešník (764 m n. m.) a žulový Čeřínek s podobou kvádru (760 m n. m.); na některých vrcholech zde vystupují žulová skaliska a izolované skály.
Hornosázavská pahorkatina se skládá ze dvou částí, východní je snížena ve směru od severu k jihu. Železné hory mají plochý povrch, který se zvolna sklání k severovýchodu, ale na jihozápadě spadají výrazným svahem do Polabské roviny; největších výšek dosahují v jihovýchodní části (Spálava 662 m n. m.). Jihlavské vrchy začínají na jihu členitým žulovým reliéfem označovaným jako Bystřické hory. Severněji jsou dva spolu nesouvislé obvody: menší komplex žulové vrchoviny jihlavské a větší v žulové vrchovině mrákotínské, od níž je příčnou sníženinou oddělena Javořice (836 m n. m.). Na jednotlivých žulových vrcholech a rozvodních hřebenech jsou nakupeny balvany a na svazích balvanitá moře.
Žďárské vrchy jsou nejvyšší a poměrně rozsáhlé. Rula s hojnými svorovými vložkami vytváří členitý reliéf s úzkými hřbety a hlubokými, široce rozevřenými údolími a často s vystupujícími skalními útvary. Nejrozsáhlejší z nich je skupina Devět skal (836 m n. m.).
Celkově v geologickém podloží převládá rula, prostoupená žulou a syenitem, slabě se vyskytuje fylit, amfibolit, vápenec a hadec.
Voda a klima
Území přírodní oblasti leží na hlavním evropském rozvodí mezi Černým mořem na východě (povodí Dunaje) a Severním mořem na západě (povodí Labe). Rozvodí probíhá po hřebenech Českomoravské vrchoviny v ose Svitavy – Žďár nad Sázavou – Jihlava – Český Rudolec.
Klimatický okrsek je mírně teplý, mírně vlhký, ve střední části vlhký, vrchovinný, v horské části mírně chladný. Průměrná roční teplota se pohybuje v rozmezí 5 až 10 oC, průměrné roční srážky pak mezi 600 a 750 mm. Na celém území této přírodní lesní oblasti se výrazně projevují zvláště v letním období a na chudších a kamenitých stanovištích klimatické výkyvy vlivem extrémního sucha. Proto zde bývá vysoké procento nezdaru při zalesňování a značný podíl nahodilých těžeb. Celkově je patrný postupný pokles vláhy v oblasti. V důsledku toho hrozí akutní nebezpečí permanentních kůrovcových kalamit a dále škod mniškou i ploskohřbetkou.
Historie oblasti
Historie této oblasti se různila podle přírodních podmínek. Nejvyšší části si zachovaly rozsáhlé komplexy lesů, v nižších polohách obstál les na svazích, kamenitých nebo zamokřených půdách a je tu mnohem více rozdroben. Intenzivní využívání málo dotčených lesů ve středověku způsobil rozvoj hornictví na Jihlavsku a hutnictví na Žďársku. Dále se rozmáhaly sklárny, které se po „spotřebování“ lesů exploatací zásob dřeva stěhovaly jinam. Dlouhou tradici zde má těžba kamene, hlavně žuly v lesních porostech (mrákotínská žula). Zemědělství zde bylo vždy namáhavé a výsledky v poměrně drsném klimatu skromné. Pěstovaly se brambory, oves, žito a len. Dnes je to význačná bramborářská oblast.
Značné škody zde způsobilo intenzivní zemědělství necitlivými melioracemi, tedy odvodněním rašelinných luk i lesních porostů. Ve svažitých terénech se dnes zemědělská výroba orientuje na dobytkářství. Tato oblast se stává stále více oblíbenou rekreační krajinou pro obyvatelstvo z velkých měst, a to jak v zimě (vhodné sněhové i terénní poměry, zejména pro běžky), tak i v létě pro turistiku, cyklistiku i koupání.
Lesní společenstva
Převažuje jedlobukový vegetační stupeň, který tvoří 64 procent celé rozlohy lesů; převládá kyselá, méně svěží a bohatá jedlová bučina. Na plošinách s oglejenými půdami je v tomto vegetačním stupni velmi hojná jedlina (asi 20 procent plochy). V okrajích je poměrně málo zastoupen stupeň bukový a dubobukový. Na nejvyšší polohy je omezen produkčně významný smrkobukový vegetační stupeň (24 procent), na plošinách je hojná jedlová smrčina. Za zmínku stojí společenstva na rašelinách – reliktní smrčina, rašelinná smrčina, rašelinný bor, vzácně blatkový bor (Dářko). Na kamenitých půdách se nejčastěji vyskytuje klenová bučina, na skalkách reliktní bor. Dosti hojná jsou společenstva s převahou olše na mokřadech a prameništích.
Lesní hospodářství
Ani rodáci z vrchoviny si většinou nedovedou představit lesy svého rodného kraje jiné než smrkové, přestože většina jich bývala buková (45 procent) a jedlová (36 procent). Smrkové monokultury jsou tu převážně ve druhé generaci a již se projevují všechny nevýhody těchto porostů: časté kalamity sněhem, větrem, jinovatkou a námrazou. Nejtypičtější pro vrchovinu jsou právě škody působené jinovatkou a námrazou. Je to dáno tím, že od jihovýchodu je to první vrchovina ve směru od panonské nížiny. V zimě se teplý vzduch, proudící od jihovýchodu, na vrchovině prudce ochlazuje. Kondenzuje (sráží se) z něj voda, která snadno namrzá jako led na podchlazené koruny smrků a ty se pod tíhou ledovky lámou v ještě větším rozsahu než jinde. Podíl kalamit tu v dlouhodobém průměru činí 40 procent normálních těžeb a svou živelností a rozsahem značně omezuje plánovité lesní hospodářství. Buk škodami netrpí; je to jeden z mnoha důvodů, aby se podstatně zvýšilo jeho zastoupení na 30 až 40 procent, a to v porostních směsích.
Ochrana přírody
Oblast byla z hlediska ochrany přírody poměrně málo využita pro vytvoření reprezentativní sítě chráněných území pro zachování typických společenstev. V roce 1970 zde byly Žďárské vrchy vyhlášeny chráněnou krajinnou oblastí (709 km2, 40 procent lesa), za rezervace je
vyhlášen i prales Žákova hora a několik bukových porostů. Zvláště chráněných území je celkem 49 o rozloze 808 hektarů. V roce 1991 byly vyhlášeny chráněnou krajinnou oblastí Železné hory na ploše 284 km2 se 44% lesnatostí. Je tu vyhlášeno 20 maloplošných chráněných území o rozloze 837 hektarů, z nichž je lesnicky významný pralesovitý porost Polom. Na severozápadním okraji v okrese Benešov leží malá CHKO Blaník, vyhlášená v roce 1981 o rozloze 41 km2, s 30% lesnatostí. Dále jsou tu vyhlášeny tři přírodní rezervace na ploše 118 hektarů.
Tabulka zastoupení dřevin (v %)
| Jehličnany |
Přirozená skladba |
Současná skladba |
Cílová skladba |
| smrk |
13,0 |
75,4 |
65,0 |
| jedle |
36,4 |
0,7 |
0,9 |
| borovice |
0,2 |
13,1 |
7,3 |
| borovice lesní |
0,1 |
0 |
0 |
| modřín |
0 |
2,6 |
10,4 |
| ostatní |
0 |
0,2 |
0 |
| celkem |
49,7 |
92,0 |
83,6 |
| Listnáče |
Přirozená skladba |
Současná skladba |
Cílová skladba |
| dub |
2,4 |
1,0 |
0,1 |
| buk |
45,3 |
2,2 |
14,9 |
| habr |
0 |
0,3 |
0 |
| jasan |
0,2 |
0,2 |
0,2 |
| javor |
0,4 |
0,2 |
0,6 |
| bříza |
0,3 |
1,9 |
0 |
| lípa |
0,1 |
0,3 |
0 |
| olše |
0,7 |
1,7 |
0,6 |
| ostatní |
0,9 |
0,2 |
0 |
| celkem |
50,3 |
8,0 |
16,4 |
