více fotografií

Bílé Karpaty a Vizovické vrchy

Geografické členění

Bílé Karpaty jsou horským pásmem, které ční vysoko nad okolní pahorkatiny v prostoru odolných bělokarpatských pískovců. Hluboká údolí přítoku Váhu rozdělují pohoří na několik samostatných horských skupin (Javořina 970 m n. m., Lopeník 911 m n. m., Holý vrch 830 m n. m., Javorník 739 m n. m. a Žalostina 621 m n. m.). Převážnou část území tvoří horniny magurského flyše, složeného z vápnitých pískovců a jílovců. Reliéf této oblasti se vyznačuje masivními plochými hřbety a slabě rozčleněnými svahy. Vizovické vrchy s nadmořskou výškou 390 až 550 metrů kryjí pískovce a jílovce. Litenčickou pahorkatinu tvoří mladotřetihorní sedimenty.

Voda a klima

Území této oblasti patří hydrologicky k povodí řek Moravy a Váhu. V souvislosti s geologickým vývojem se vytvořily podmínky pro tvorbu minerálních pramenů. Podle klimatické rajonizace jsou na území vylišeny tři klimatické oblasti. Rozhodující význam má mírně teplá oblast s krátkým mírně suchým létem, mírným jarem a podzimem. Severovýchodní části a vrcholové části Bílých Karpat (Javořina, Lopeník, Mikulčin vrch) jsou řazeny do chladné klimatické oblasti, pro niž je charakteristické krátké, mírně chladné, vlhké léto, zima je mírně chladná s dlouhotrvající sněhovou pokrývkou. Západní část spadá do teplé oblastí. Průměrné roční úhrny srážek se pohybují od 550 mm (Strážnice) do 900 mm (Javořina). Na území doznívá teplé panonské a subpanonské klima, které svými projevy ovlivňuje vegetaci a její stupňovitost.

Historie oblasti

Teprve od 14. století se stal hřeben Bílých Karpat trvalou hranicí mezi královstvím českým a uherským. Do té doby tvořily hranici řeka Olšava a Morava (na moravské straně) a Váh (v Uhrách). Vlastní pohoří bylo zemí nikoho, vlastně ve sféře zájmů obou stran. Do severovýchodní části pronikli pastevní Valaši a tak severní část se počítá k Valašsku, jihozápadní část ke Slovensku. Nejvyšší polohy od Lopeníku po Žalostinu dosahují Kopanice.

Celou oblast pokrývaly kdysi lesy. Význačný krajinný ráz ovlivnily dávné přeměny lesa na zemědělskou půdu, která sahá až do nejvyšších poloh. V jihozápadní části se hospodářským využíváním během staletí krajina ustálila tak, že orná půda byla na úpatí, kdežto na odlesněných svazích vznikly horské jednosečné louky s bohatou květenou a s četnými solitérními duby. Tak byla půda chráněna před větrnou erozí, hlavně před jarními přepadavými větry fénového rázu od jihovýchodu (na podzim „uherský vítr“ moravských vinařů). Po odlesnění prudkých slunných svahů se výrazně uplatnila stepní vegetace, a tak prý podle kavylu a jeho stříbrných koberců dostaly Bílé Karpaty své jméno; dnes existují na jediné lokalitě u Blatnice. Původní dřevinná skladba lesů byla donedávna poměrně málo dotčena. S kulturou smrku se začalo až v 19. a 20. století.

Bílé Karpaty a Vizovické vrchy patří k přírodně nejzachovalejším částem republiky. Současná hospodářská činnost (malý lokální průmysl) - až na výjimky - a druhotné projevy historické činnosti člověka (bělokarpatské pařeziny, louky) vyváženě zapadají do ekologicky cenné krajiny jihovýchodní Moravy.

Nelesní společenstva se však na některých místech stávají v poslední době předmětem maximalistické hospodářské exploatace. Neuvážené a nedostatečně ekologicky podložené zásahy, například přeměny luk na pole a kácení rozptýlené zeleně, změny vodního režimu půdy a další zásahy, vedou k urychlené větrné erozi a půdním sesuvům, na něž jsou flyšová území velmi náchylná.

Přechod na intenzivní pastevní hospodářství a hnojení květnatých luk znamená pro zdejší vzácnou květenu vážné ohrožení, které způsobuje její ústup a hrozí případným úplným vyhubením mnoha vzácných druhů. Zemědělství by nemělo ani v současnosti a zejména ne v budoucnu likvidovat funkční rozptýlenou zeleň, rozšiřovat orbu na svazích a zejména by mělo vyloučit neřízenou chemizaci na vybraných lokalitách trvalých travních porostů pro udržení chráněných rostlinných druhů.

Lesní společenstva

Nejvýznamnějšími společenstvy přirozených lesů jsou dubové bučiny (50 %), dále jsou zastoupeny bučiny s bohatým bylinným podrostem (21 %), z nichž jsou význačné bučiny bez podrostu – „holé“ či „nahé“ – s velmi vitálním bukem, na slunných svazích nižších poloh bukové doubravy (20 %). Málo a pouze v severní části oblasti jsou zastoupeny jedlové bučiny (8 %); historicky podložena je neúčast jedle ve většině oblasti. Javorové bučiny se vyskytují v nejvyšších polohách horských skupin. Výrazně převládá živná řada (80 %). Ostatní společenstva pronikají z teplých okrajů a jsou zastoupena jen nepatrně. Na strmých svazích najdeme zbytky původních doubrav s brslenem bradavičnatým, dřínem a tušalajem v podrostu a s přimíšeným habrem, bukem a vysazovanou borovicí černou. Mezi nimi jsou lesostepi i stepi. Tato oblast patří k oblastem s nejpříznivějším dřevinným složením. Je žádoucí minimálně udržet zastoupení listnatých dřevin ve zdejších lesních porostech.

Lesní hospodářství

Dosud hojně zastoupenou dřevinou (22 %) je buk, který vyniká kvalitou i vitalitou a dobře se zmlazuje. Smrk zaujímá na nevhodném stanovišti 32 procent plochy, a proto trpí škůdci a hnilobou do té míry, že se jeho porosty zřídka dožívají mýtního věku. Dub zimní je zastoupen 14 procenty v nižších polohách; ve vhodně založených a vychovávaných porostech má dobrou kvalitu, jako příměs v dubových bučinách pak špičkovou kvalitu. Borovice (13 %) někdy dosahuje kvalitních porostů („malenovická“).

Lesní hospodářství by se mělo zaměřit na pěstování kvalitních bukových porostů, které se zde samy zmlazují. Probírkový materiál lze s výhodou použít na bukové vlákninové dříví, z kmenovin je možné vymanipulovat maximální množství cenných sortimentů, především dýhárenských výřezů. Aktuálním úkolem všech resortů v této oblasti je udržet ráz krajiny a citlivě přizpůsobit hospodaření.

Specifikem oblasti jsou svážná území na flyši (asi 3 % plochy). Zde je nejdůležitější půdoochranná funkce lesů. Pokud nejsou dodržována základní protierozní opatření při těžbě a přibližování dříví, dochází ve flyši k intenzivní erozi, často nevratného charakteru. Při hospodaření je nutno erozi předcházet (odvodnění cest a svážnic, použití vhodných technologií) a porušení půdního povrchu včas asanovat. Sesuvné činnosti nelze jako přirozené geologické síle ani zabránit ani vyloučit. Lze ji však alespoň vhodným hospodařením částečně předcházet a snižovat riziko jejího vzniku.

Ochrana přírody

Hlavní a nejcennější část Bílých Karpat o rozloze asi 71 500 hektarů se 45% lesnatostí byla vyhlášena v roce 1980 chráněnou krajinnou oblastí; obdobnou ochranu požívá slovenská část pohoří.

Javořina je pralesovitý porost na ploše 78,26 hektaru. Leží na pomezí Slovenska v nadmořské výšce 900 až 968 metrů na horském hřebenu Velké Javořiny (968 m n. m.) a na přiléhajících severních až severozápadních svazích, které se táhnou od Malé Javořiny (960 m n. m.) přes Velkou Javořinu až k Jelenci (920 m n. m.). Při vrcholu Velké Javořiny se rozkládá horská květnatá louka s masově se vyskytujícím vstavačem hlavatým. Pod ní leží pralesovitá bučina s javorem a jasanem, která má vlivem extrémních klimatických podmínek místy zakrslý vzrůst. Převládajícím lesním typem je javorová bučina. Od roku 1909 je chráněný les Straňanská Šance, kde jsou dosud patrné okopy z tureckých válek. Kromě toho Javořina není jen označením složení porostu, ale i starým názvem pro valašskou praktiku pastevního lesa s výstavky listnáčů používaných k tzv. oklestnému hospodářství. Na nejstarších jedincích je patrný tento často opakovaný oklest a habitus těchto stromů nelze proto považovat pouze za výraz extrémních přírodních podmínek.

Tabulka zastoupení dřevin (v %)

Jehličnany	Přirozená skladba	Současná skladba	Cílová skladba
smrk	0	32,5	43,3
jedle	7,7	2,1	0,7
borovice	0	13,1	2,2
modřín	0	3,9	17,5
ostatní	0	0,3	0
celkem	7,7	51,9	63,7

Listnáče	Přirozená skladba	Současná skladba	Cílová skladba
dub	27,1	13,9	14,4
buk	56,3	21,6	21,0
habr	5,7	6,7	0,1
jasan	0,2	0	0,3
javor	0,7	0	0,1
lípa	2,0	1,5	0,2
olše	0,3	0	0,2
ostatní	0	4,4	0
celkem	92,3	48,1	36,3