Přírodní podmínky v ČR
Větší část území České republiky zaujímá hercynský Český masiv, tvořený převážně pahorkatinami a vrchovinami. Nížinné a rovinné partie představuje Česká tabule z křídových sedimentů oživená pískovcovými skalními městy, čedičovými vrchy a odvodňovaná řekou Labe. Celou oblast obklopují nevysoká pohoří: Novohradské hory, Šumava, Český les, Krušné, Lužické a Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory a Jeseníky. Největším krajinným celkem je Českomoravská vrchovina ve vnitrozemí. Východní část Moravy patří k systému Karpat. Ten je od Českého masivu oddělen komunikačně důležitými sníženinami - moravskými úvaly a úzkou Moravskou branou. Hranice se sousedním Slovenskem tvoří nízké Bílé Karpaty, Javorníky a nejvyšší Beskydy s Lysou horou (1323 m n. m.). Nejvyšší pohořím České republiky jsou Krkonoše se Sněžkou (1602 m n. m.).
Mírné klima státu podléhá oceanickým i kontinentálním vlivům. Je charakterizováno západním prouděním a velkou proměnlivostí. Silně jej ovlivňují nadmořská výška a poloha. Průměrné lednové teploty se pohybují od -7 0C na horách po 0 0C v nížinách, červencové pak od 7 0C v nejvyšších partiích hor po 20 0C v Praze a na jižní Moravě. Rozpětí absolutních teplot dosahuje -42 0C až +40 0C.
Říká se, že Česká republika leží na „střeše Evropy", neboť její území je hlavním evropským předělem mezi mořem Severním (Labe), Baltickým (Visla) a Černým (Morava, která vtéká do Dunaje). Na jejím území je k dispozici pouze voda, která zde spadne v podobě atmosférických srážek. Srážky se pohybují v rozmezí 400 - 1500 mm za rok. Přitom 2/3 srážek spadnou na území lesů. Většina lesů je v horách (35 %) a pahorkatinách (60 %), celkem 95 %. Již z toho je zřejmý jejich vodohospodářský a půdoochranný význam.
Jedním ze základních nedostatků českých lesů je neúměrná převaha jehličnanů, zejména smrku a borovice. Protože si lesníci uvědomují nebezpečnost tohoto stavu pro celkovou stabilitu lesních ekosystémů, kladou si za jeden ze svých základních cílů změnu druhové skladby lesů ve prospěch listnatých dřevin a jedle. Cílová skladba dřevin vychází ze skladby původních přírodních porostů a náročných rozborů současných půdních a klimatických podmínek a antropických vlivů. Při jejím stanovení se sleduje, aby byla funkčně optimální. Toho se má dosáhnout kompromisem mezi skladbou přirozenou a produkčně zaměřenou.
V letech 1950 - 1990 se podíl listnáčů zvýšil z 12,5 % na 22 %. Aby se tento proces urychlil, zvyšuje se v posledních letech podíl listnatých sazenic při zalesňování. Od roku 1990 se zvýšil z 19 % na 36 %, ovšem za značné finanční podpory státu. Ročně se obnovuje kolem 26 tis. ha lesů, což představuje asi 1 % celkové jejich rozlohy. Podíl přirozené obnovy se postupně zvyšuje a dosahuje v průměru asi 15 %. Zastoupení dřevin je v současnosti takové: jehličnaté 76,6 %, z toho smrk 54 %, jedle 0,9 %, borovice 17,5 %, modřín 3,5 %; listnáče 23,4 %, z toho buk 5,6 %, dub 6,1 %, bříza 3,0 %, habr 1,2 %, jasan 1,0 %, javor 0,7 %, lípa 0,9 %, olše 1,5 %, topoly 0,5 %.
