Bechtel Jan Bedřich

Základní informace

11. září 1800 – 19. srpna 1868

J. B. Bechtel je představitelem těch nečetných lesníků, kteří k nám přicházeli z Německa v době, kde v českých zemích nebylo ještě dosti školeného personálu a kdy tradovaná moudrost starých, převážně na myslivost zaměřených učebních pánů přichází do konfliktu s rychle se rozvíjejícími lesnickými naukami.

Mládí a vzdělání

J. B. Bechtel se narodil 11. září 1800 v Hanau (tehdy hlavním městě samostatného hrabství) v bývalém kurfiřství Hessen-Kassel, kde byl jeho otec Jan Adam známým kupcem. Po ukončení všeobecného vzdělání se Bechtel rozhodl věnovat se lesnictví a vstoupil 26. srpna 1816 do učení k hessenskému nadlesnímu Friedrichu Resslerovi v Niederrodebachu, kde pobyl do roku 1818. Ověření Bechtelova výučního listu hessenským lesním úřadem v Hanau má datum 25. března 1818. Na to byl odveden k hessenskému gardovému praporu myslivců. Na vojně složil dne 29. října 1818 jakožto „polní myslivec“ v Biebertu před nadlesním Mergelem a lesním Bodem předepsanou veřejnou zkoušku. Po ukončení vojenského výcviku vstoupil Bechtel roku 1819 do kurfiřtského hessenského lesnického učiliště ve Fuldě, institutu vedeného tehdy Friedrichem Hartigem (bratrem L. G. Hartiga); tento ústav absolvoval 27. května 1820.

Příchod na Moravu

Když v roce 1823 kurfiřt Wilhelm II. hodlal koupit pro hraběnku Reichenbachovou panství Bzenec na Moravě, byl vyzván Bechtel hessenským lesním úřadem, aby se odebral na vzdálenou Moravu a odhadl bzenecké panství. Bechtel tam odcestoval 4. prosince 1823, provedl žádaný odhad, a když bylo panství zakoupeno, byl tam jmenován nadlesním.

Sotva nastoupil na své působiště, provedl v letech 1825 – 1829 zaměření, odhad a zařízení bzeneckých lesů, aby měl pevný podklad pro zvelebovací úsilí, jež potom v tamním lesním hospodářství po celou dobu své činnosti neúnavně rozvíjel. Spolu s taxačními pracemi přistoupil ihned v roce 1825 k velkorysé obnově zpustošených bzeneckých lesů. Vzácná rozvážnost a vytrvalost, se kterou přistoupil Bechtel k obnově bzeneckých lesů, dala potom vznik metodě, kterou se podařilo za 24 let obnovit lesy na ploše 3.377 ha a vylepšit je na ploše 4.751 ha.

Obnova bzeneckých lesů

Bechtel se především zabýval otázkou volby vhodných dřevin. I když si byl vědom, že tu kdysi byly rozsáhlé dubové lesy, správně předpokládal, že jejich bezprostřední obnova není možná pro devastaci stanoviště a že může být uskutečněna pouze postupně za pomoci přípravných dřevin. K tomu cíli volil za daných poměrů borovici, a aby se vyhnul mnoha nebezpečím hrozícím stejnorodým borovým porostům, použil jako druhé dřeviny v místě oblíbené břízy. Dub měl být zaváděn teprve postupně.

První způsoby obnovy, při nichž se získalo mnoho zkušeností, byly prováděny síjí borového semene neznámé provenience, nakupovaného od soukromých obchodníků. Z těchto síjí povstaly zakrslé, nepřirůstavé bořiny chorobného vzhledu. To přivedlo Bechtela k nutnosti volby dobrého semene. Byla proto zřízena režijní luštírna, do níž se skupovaly borové šišky z blízkého okolí, které se později získávaly i vlastním sběrem.

Největší část sterilních písčin byla zalesněna síjí převážně již z vlastního semene. Teprve od roku 1842 se začalo se sadbami jednoletých prostokořenných semenáčků borovice jednak bez použití polaření, jednak s polařením, zvláště tam, kde lepší půdy měly sklon k silnému zatravnatění a zabuřenění. Výsledky, jichž Bechtel touto metodou dosáhl a jež podrobně popsal (Allgemaine Forst- und Jagdzeitung 1846, 1847) se staly rychle známé a používané v širokém okolí. Co zvláště Bechtel zdůrazňoval, byla péče o vyzvednutí semenáčků (2letý smrk, 2-3letá bříza) a jejich vysazení za nejlepší ochrany před zapařením, osluněním a oschnutím kořenů.

Větší potíže než při zalesnění pustých písčin byly nad očekávání při zalesňování a vylepšování pasek. Vylepšování se provádělo na silně zatravnatělých plochách nejprve hloučkovými sadbami, přičemž neškodilo tak sucho, jako škůdci (ponravy a nosatci), zvláště byly-li pro jejich rozmnožení příznivé poměry. Pro boj s travním pokryvem se osvědčilo po roce 1843 zavedené polaření. První rok se vysazovaly brambory, druhý rok spolu se sazenicemi se selo žito, jež tak příliš půdu nevyužilo. Jen na humóznějších půdách se použilo ještě mezi řádky sazenic nové výsadby brambor k potlačení zbytků trávy a buřeně. Na těchto půdách se prosazovaly také kultury s 3-6letými doubky v řadách na vzdálenost 4 – 6 sáhů. Ale výsledky Bechtela dost neuspokojovaly; příčinu viděl v porušení kořenů při přesadbách. Tam, kde byly vhodné podmínky pro břízu, byla bříza vysazována střídavě s borovicí.

Výsledky dosažené Bechtelem po 25 letech usilovné práce úplně překvapily. Ustupující zbytky původních lesů byly znovu sloučeny v mohutný celek, zlepšující postupně váté písky na produktivní půdu s nadějnými mlazinami.

Ekonomika obnovy

Bechtel sledoval otázku zalesnění i z hlediska ekonomiky výsledků práce v prvním čtvrtstoletí a došel k pozoruhodným výsledkům: V letech 1825 – 1848 bylo nově zalesněno 3.377 ha, vylepšeno 4.751 ha lesa. Přitom bylo spotřebováno 476,5 měřic žaludů, 2.552 funtů břízy, 29 f olše, 26.813 f borovice a 2.395 f modřínu. Sazenic bylo vysazeno: dubu 18.642, břízy 115.565, olše 57.639, topolu 2.840, borovice 4.501.383, modřínu 6.876, smrku 2.100. Přitom bylo vykopáno 67.669 sáhů hraničních a ochranných příkopů, 16.765 sáhů svodnic. Při zalesňování bylo použito semene za 50.685 zl. a práce si vyžádala 34.989 dnů lesních dělníků, 2.892 dnů potažních, 2.326 dnů cizích dělníků.

Veškeré příjmy na zalesněné ploše (čistý výnos, nájemné za polaření, prodej sazenic, náhrada škod, rozdíly z ceny pozemků, probírky aj.) spolu s úroky v letech 1825 – 1849 činily 166.871 zlatých, kulturní náklady s úroky 62.265 zl., takže kromě obnovy lesa vyplynul ještě z celé práce zisk 104.586 zl. Přitom byl původní průměrný přírůst 1/5 sáhu na zbytcích lesních ploch zvýšen na 5/4 sáhu na úhrnné lesní ploše.

Když Josef Wessely o 20 let později studoval z pověření ministerstva války evropské písčiny, mohl konstatovat, že Bechtel byl vlastně autorem zalesňování vátých písků prostokořennými sazenicemi borovice, jež se stalo potom východiskem rozsáhlých zalesňování písčin, avšak omylem bylo přisuzováno lesníkům severoněmeckým. Když byl v roce 1850 Bechtel jmenován na sjezdu v Děčíně čestným členem České lesnické jednoty, uveřejnil ve spolkovém časopise přehled svých zalesňovacích prací na Bzenecku.

Veřejná činnost Bechtelova

V době usilovného hospodaření za krajně nepříznivých podmínek rostl Bechtel do velkého formátu veřejně i soukromě činného pracovníka. Zúčastňoval se pilně veškerých akcí podnikaných nejprve v rámci lesnické sekce c. k. moravsko-slezské společnosti a přispíval do německých lesnických časopisů řadou příspěvků na témata pěstební a ekonomická. Když nově zřízené ministerstvo orby svolalo roku 1849 do Vídně první agrární kongres, byl Bechtel v deputaci šesti Moravanů jediný lesník. Byl též členem Říšského lesnického spolku.

Jeho největší veřejný význam tkví však v zásluhách o vybudování moravského lesnického školství. Od doby lesnické školy v Dačicích, vybudované lesmistrem Vincencem Hlavou, nebylo na Moravě odborného lesnického školství.

Vědom si významu školství pro nutný rozvoj lesního hospodářství, využil Bechtel doby po roce 1848 k pokusu o zřízení vyššího lesnického učiliště na Moravě. V zasedání lesnické sekce c. k. moravsko-slezské společnosti, při jejímž ustavení stál v roce 1849, předložil ve dnech 3. a 4. června 1850 iniciativní návrh na založení spolku k vybudování a udržování lesnické školy na Moravě. Již 4. září 1850 byl rozeslán 190 moravským a 85 slezským majitelům lesů pamětní spis o této věci. A tak na schůzi přípravného výboru dne 10. března 1851 předala lesnická sekce společnosti již prvních 36 přihlášek nejvýznamnějších moravských majitelů lesů; přihlášek potom rychle přibývalo i s dary pro věcné vybavení školy, zvláště po Bechtelově výzvě k moravskoslezské lesnické veřejnosti z konce března 1851.

Do předsednictva školního spolku, zvoleného 1. února 1852, byl jmenován Bechtel jednatelem a působil ve své funkci tak radikálně, že vyučování mohlo být zahájeno již 1. října 1852 v liechtensteinském zámku v Úsově. Za zásluhy o založení školy dostal Bechtel roku 1856 zlatou medaili. Bechtel zůstal potom nadále činným ve výboru školního spolku a dožil se neustálého růstu školy a jejího přemístění do prostornějšího zámku Sovince (od školního roku 1867).

Závěr

Koncem roku 1852 následkem neshod s majitelem panství odešel Bechtel do Brna, kde se věnoval výlučně inspekci mnoha moravských statků, kterou se zaměstnával již dříve (Buchlov, Bystřice p. H., Habrovany, Napajedla aj.).

Bechtel se oženil roku 1828 s Annou Schröderovou z Vídně, s níž měl čtyři děti: Janu, Bedřicha, Zikmunda a Jiřího. Po manželčině smrti (1865) se Bechtel vzdal inspekční činnosti na Moravě a přesídlil do Vídně ke své ovdovělé dceři. Tam byl povolán do direktoriální rady Říšského lesnického spolku. Zemřel 19. srpna 1868 v Neustif am Walde u Vídně. Moravské lesnictvo uctilo nehynoucí památku J. F. Bechtela tohoto velkého zalesňovatele, zbudováním pomníku v bzeneckých lesích u příležitosti sjezdu v Hodoníně v roce 1906.